Milý čtenáři, už jsi někdy četl podobenství o marnotratném synu, které vyprávěl Pán Ježíš? Sama jsem ho četla už nesčetněkrát, protože mě nikdy nepřestala fascinovat reakce otce, který je obrazem samotného Boha. Slyšela jsem i mnoho kázání na toto téma, ale v naprosté většině případů byl hledáček zaměřen pouze na jednoho syna, přitom otec z tohoto podobenství měl syny dva. Právě povaha toto druhého – poslušnějšího – je možná ještě zajímavější než toho prvního, takže v konečném důsledku si čtenář musí nutně položit otázku: „Který z těch dvou byl vlastně horší?“ Byl to skutečně ten, který celé své dědictví promarnil? Ale aby všem bylo jasné, o čem je to vlastně řeč, dovolte mi předložit Vám nejprve celé toto podobenství:

„Jeden člověk měl dva syny. Ten mladší řekl Otci: ´Otče, dej mi díl majetku, který na mě připadá.´ On jim rozdělil své jmění. Po nemnoha dnech mladší syn všechno zpeněžil, odešel do daleké země a tam rozmařilým životem svůj majetek rozházel. A když už všechno utratil, nastal v té zemi veliký hlad a on začal mít nouzi. Šel a uchytil se u jednoho občana té země; ten ho poslal pást vepře. A byl by si chtěl naplnit žaludek slupkami, které žrali vepři, ale ani ty nedostával. Tu šel do sebe a řekl: ´Jak mnoho nádeníků u mého otce má chleba nazbyt a já tu hynu hladem! Vstanu, půjdu k svému otci a řeknu mu: ´Otče, zhřešil jsem proti nebi i vůči tobě. Nejsem už hoden nazývat se tvým synem, přijmi mě jako jednoho ze svých nádeníků.´ I vstal a šel k svému otci. 

Když ještě byl daleko, otec ho spatřil a hnut lítostí běžel k němu, objal ho a políbil. Syn mu řekl: ´Otče, zhřešil jsem proti nebi i vůči tobě. Nejsem už hoden nazývat se tvým synem.´ Ale otec rozkázal svým služebníkům: ´Přineste ihned nejlepší oděv a oblečte ho, dejte mu na ruku prsten a obuv na nohy. Přiveďte vykrmené tele, zabijte je, hodujme a buďme veselí, protože tento můj syn byl mrtev, a zase žije, ztratil se, a je nalezen.´ A začali se veselit.

Starší syn byl právě na poli. Když se vracel a byl už blízko domu, uslyšel hudbu a tanec. Zavolal si jednoho ze služebníků a ptal se ho, co to má znamenat. On mu odpověděl: ´Vrátil se tvůj bratr, a tvůj otec dal zabít vykrmené tele, že ho zase má doma živého a zdravého.´I rozhněval se a nechtěl jít dovnitř. Otec vyšel a domlouval mu. Ale on odpověděl: ´Tolik let už ti sloužím a nikdy jsem neporušil žádný tvůj příkaz a mně jsi nikdy nedal ani kůzle, abych se poveselil se svými přáteli. Ale když přišel tenhle tvůj syn, který s děvkami prohýřil tvé jmění, dal jsi pro něho zabít vykrmené tele. On mu řekl: ´Synu, ty jsi stále se mnou a všecko, co mám, je tvé. Ale máme proč se veselit a radovat, poněvadž tento tvůj bratr byl mrtev, a zase žije, ztratil se, a je nalezen."

(Lk 15, 11-32)

Člověče, radost je na místě, protože tento tvůj bratr byl mrtev a zase žije, ztratil se a je nalezen“, hledí otec očima dobré naděje k tomu, co se před nimi otevírá. Vyhlíží novou budoucnost šťastnějšího života se svými milovanými dětmi, zatímco tento spravedlivý a bezúhonný bratr. . . Kam se to dívá? Jako uhranut hledí zpět. Má oči jen pro zpustlou a prostopášnou přivandrovalcovu minulost.

„Synu, ty jsi stále se mnou a všecko, co mám, je tvé“, říká mu otec, nešetří uznáním. Miluje obě své děti a záleží mu na obou. Ale starší odmítá přibrat k jistotám otcovského domova toho mizeru, odpadlíka a zrádce. Vnímá ho jako škodnou, před níž je třeba varovat a jít od ní dál. Tak krkolomné je toto místo, k němuž se svou poslušností vyšplhal, svou spravedlností vydrápal, že ani pomyslet nemůže, že by se o otcovu lásku a uznání měl dělit s tímto, který si ji vůbec ničím nezaslouží. Svými spravedlnostmi zasekán ze všech stran končí. Nemůže se hnout.

Ježíš dál už neříká, jak otec pochodil. Mladšímu odpustil, staršímu to vysvětlil, ale napětí nepolevilo. Reptající kritikové jeho vstřícnosti k hříšníkům se od Něho odvrátili. Zatvrdili se. Ztuhli ve strmém, vysokém místě svých chvályhodných zasloužení a pobožnosti a zrají k pádu. K pádu do sebe sama opředeni a vysáti příkoří svých soudů: Jak ho mohou milovat z celého srdce a ze vší své mysli i síly. . . takového Otce, Boha a Mesiáše, když On miluje nejen je, ale i tyhle právem nenáviděníhodné? „Jak Tě mohu mít rád rozdávajícího kde komu z mého, Otče?!“ Takové evangelium je přivádí k zuřivosti. Ale On přesto miluje. Miluje oba své syny, připraven vypořádat se i s touto tak bezvýchodnou situací.

Hlavní problém tedy není marnotratný nalezenec, ale jeho bratr, který se nemusí hledat. To on má svou pravdu, přes niž nemůže dál, zablokován a smrtelně ohrožen, jakkoli se to nezdá. Přesvědčen o oprávněnosti svého rozhořčení protestuje a odmítá vejít, neschopen se připojit k veselí, které mu připadá tak nechutné a nemístné.

A jsme u hlavního bodu celého podobenství – u potřeby zázraku, jak ho dávno vytušil Boží prorok, když mluvil o duchovní transplantaci kamenného srdce darem orgánu citlivého, vnímavého a masitého. Kdysi v zajetí praví prorok Ezechiel (36,26): „A dám vám nové srdce a do nitra vám vložím nového ducha. Odstraním z vašeho těla srdce kamenné a dám vám srdce z masa. Vložím vám do nitra svého ducha; učiním, že se budete řídit mými nařízeními, zachovávat moje řády a jednat podle nich.“ To teprve Boží Duch probudí člověka k vědomí, zač vlastně všechna ta jeho výtečnost vždy pohotová k soudu a trestání nehodných stojí. Přivede ho k pokání? Nevíme, jak tento příběh skončil pro skvělého bratra, ale pro znovunalezence končí dobře. Dovídáme se, že v podstatě byli oba stejní hříšníci, i když každý jinak. Mladší si troufale předčasně vymohl dědictví a jde si po svých, aby časem pochopil, že to nebyla dobrá volba a s pokáním se vrací zpět. Jediné, co čeká,  je kus chleba a zázemí. Starší zůstává doma a poslušně plní všechny své povinnosti, aby se jednoho dne ukázalo, že by svého vlastního bratra raději nadobro zapudil, aby si dál mohl užívat výsad jediného poslušného syna a dědice. Jakákoli milost je mu cizí a nepochopitelné jednání otce ho zatvrzuje: „Jak jenom může být tak nespravedlivý! Copak nechápe, že jenom já si zasloužím jeho lásku?“

Láska milujícího rodiče se ovšem nedá ničím oslabit. Přestože mladší syn bere svůj dědický podíl, na který by měl nárok teprve až po otcově smrti a mizí za obzorem bez úmyslu vrátit se zpět, otec nad ním neláme hůl, ani ji nedrží v ruce, když každodenně vyhlíží jeho návrat domů, ale čeká poctivě a neúnavně s otevřenou náručí. Proto mu neunikne, když se v dálce vyhoupne nepatrná silueta jeho syna, všeho nechá a běží mu naproti. Ovšem ne aby ho spráskal a dal mu co proto, nebo ho potají odtáhl někam za roh a tam mu dal kázání o tom, že takto se zdární synové nechovají, ale aby ho přivítal jako vítěze. Tento syn totiž už svoji životní lekci dostal. Ten druhý se s ní musí teprve vypořádat. Možná ještě nikdy nemusel činit opravdové pokání, jehož tíhu teprve začíná okoušet. Zatím byl jenom poslušný, protože neměl příležitost nebo odvahu být jiný. Nikdy neměl odvahu být stejně drzý jako jeho mladší bratr, protože se bál následků. A nyní se nemůže vyrovnat se skutečností, že mu to prošlo tak snadno. Cítí se málo oceněný a spíš by čekal, že otec přivede toho mladšího k němu a řekne mu: „Podívej, jakého máš skvělého bratra! Z toho si vem příklad!“ Ale nic takového se nestalo. Jak je to možné? Jednání svého otce vůbec nerozumí. Jak se v něm zklamal!

Pán Ježíš nám tímto svým podobenstvím ukazuje skutečnou povahu svého nebeského Otce, který bývá z našeho lidského pohledu často velmi nespravedlivý. Problém je, že naše soudy bývají až příliš povrchní a často postrádají plnou důvěru ve skutečnost, že jedině On zná všechna fakta, nikoli my. A další důležitou informací, kterou můžeme z tohoto příběhu vyčíst, je, že nikdo není dokonalý. V životě každého z nás přicházejí situace, kdy prostě selžeme. Můžeme být celý život vzorní a příkladní, ale pak se stane něco, co nás naprosto změní a odhalí náš pravý vnitřní charakter, který jsme se možná snažili před ostatními dlouhé roky skrývat. Všichni potřebujeme milost. A ti, kteří si o sobě myslí, že jsou dokonalí, ji možná potřebují ze všech nejvíc. Ještě štěstí, že máme tak nespravedlivého Otce, který nám nenakládá podle našich hříchů a je ochoten vše hodit za hlavu, pokud my přiznáme svoji chybu a přijdeme k Němu s prosbou o odpuštění. On nikoho nezavrhne a stále čeká s otevřenou náručí. . . i na Tebe.

____________________________________

"Svévolník ať opustí svou cestu, muž propadlý ničemnostem svoje úmysly; nechť se vrátí k Hospodinu, slituje se nad ním, k Bohu našemu, vždyť odpouští mnoho." (Izajáš 55,7)

"Pán neotálí splnit svá zaslíbení, jak si to někteří vykládají, nýbrž má s námi trpělivost, protože si nepřeje, aby někdo zahynul, ale chce, aby všichni dospěli k pokání. Den Páně přijde jako přichází zloděj. Tehdy nebesa s rachotem zaniknou, vesmír se žárem roztaví a země se všemi lidskými činy bude postavena před soud. Když tedy se toto vše rozplyne, jak svatě a zbožně musíte žít vy, kteří dychtivě očekáváte  příchod Božího dne! V něm se nebesa roztaví v ohni a živly se rozpustí žárem. Podle jeho slibu čekáme nové nebe a novou zemi, ve kterých přebývá spravedlnost. Proto, milovaní, očekáváte-li takové věci, snažte se, abyste byli čistí a bez poskvrny a mohli ten den očekávat beze strachu před Božím soudem." (2. list Petrův 3,9 - 14)