PÁD ČLOVĚKA DO HŘÍCHU
Po tom, co Adam s Evou jedli ze stromu poznání dobrého a zlého, si najednou připadali nazí, protože pocítili stud, který s sebou poznání zlého neúprosně přináší. Bylo jim dáno poznání nejen dobrého, ale i zlého - jak si přáli. A člověk nemůže vůči zlu zůstat stát jen tak, jaký je - potřebuje se něčím zakrýt, něčím chránit. Potřebuje nějakou "zástěrku". A vidíme to stále dokola i dnes a u sebe samých - "Konal bych dobro, ale. . . to by musela být jiná doba, . . . to bych musel žít v jiné zemi, . . . to bych kolem sebe musel mít jiné lidi, . . . to bych nesměl mít tohle a naopak mít zase tamto." A tak dále. . . Nikdo se neobejde bez svých výmluv, proč nemůže to či ono.
Je to zvláštní, člověk si nechce nechat do ničeho mluvit, ale když má čelit něčemu zlému, stočí se jen do klubíčka a stěžuje si, jaký je ten svět zlý a on s tím, chudák, nemůže nic dělat. Jako by on sám byl jenom ta oběť, která by za lepších podmínek byla dokonalým člověkem. Stále si stěžujeme jenom na to, co se kolem nás děje a jací jsou ti druzí, a přitom nedokážeme nic změnit ani sami u sebe.
Proto se Adam s Evou skryli před Bohem, protože se styděli. Boží řád zavrhli, jelikož si mysleli, že objeví něco lepšího, ale místo toho objevili jen poznání vlastní hanby. A i my zavrhujeme Boží řád, kdykoli hřešíme. Hřích do našeho života přináší samé negativní věci a pocity a nutí nás držet se dál od Boha a často i od druhých.
Člověk chtěl být samostatný, aniž by na to měl. Aniž by sám dovedl udělat něco dobrého. Jistě je dobré být samostatný od lidí, kteří vidí méně než my a táhnou nás ke dnu. Ale ne od Boha, který vidí vše.
Tím, že Adam s Evou zhřešili proti Bohu, to ale neskončilo. Hřích nikdy nechodí sám. A tak začal kolotoč obviňování - Eva se vymlouvá na hada, Adam na Evu - a nejen na ni. Říká: "Žena, kterou ty´s mi, Bože, dal, ta mi dala a já jedl." Jinými slovy, neobviní jenom ji, ale rovnou Boha. Ano, za všechno může nakonec Bůh - to On to zavinil. A to už byl vrchol. Přitom stačilo tak málo - uznat svoji vinu. Ale na to jsou lidé i dnes (nebo spíš hlavně dnes) příliš pyšní. Jejich vina to přece nikdy není, to ti druzí. Proto člověk nemůže být ze svého bídného stavu vysvobozen - rozhodně ne vlastním přičiněním, protože na to prostě nemá. Bůh ve své milosti chápe, že jsme lidé slabí, přesto hřích nemůže nechat bez trestu. Nemůže nechat bez trestu lidskou pýchu a povýšenost, která nakonec ze všeho obviní Dárce všeho dobrého.
Žena se stává nositelkou nového života, ale zaplatí za to vysokou cenu - velkými bolestmi a utrpením při porodu, kterými ovšem její bolest nekončí, ale začíná. Jako Bůh denně musí hledět na naše hříchy, tak i žena jako matka se bude muset až do smrti v obavách dívat na to, jak si vedou její děti a to jí bude způsobovat bolest.
Muž, který se provinil lhostejností a nechal ženu rozhodnout za sebe a ještě ji nakonec obvinil, ponese celý život tíhu z vlastních sil dosáhnout něčeho dobrého. Byl lhostejný ke spravedlnosti, proto nyní svět, ve kterém žádná spravedlnost není, sám zakusí. . . svět, kde výsledek úsilí neodpovídá námaze.
Člověku navíc byly zkráceny dny života, protože život v hříchu už nemá tu hodnotu, jakou mu Bůh na počátku určil. Delší život by byl je neúnosným hromaděním vin, starostí, trápení, bolestí, výčitek a obviňování. Byl by nesnesitelný. Délka života, kterou máme dnes, úplně stačí, když se máme podívat zpět. . .
A tak Boží soud spočívá v tom, že člověk má poznat, že sám od sebe není schopen dobra, i když po dobru prahne. Nedokážeme zachránit svět, ani sami sebe. Bůh je proto obléká do kožených suknic a kůži nelze získat jinak, než zabitím zvířete - než obětí někoho jiného. Někdo jiný musí zaplatit vlastní krví za náš hřích. Abychom nemuseli stát nazí ve svých vinách před svatým Bohem. A tak už na počátku zaznělo evangelium - odkaz ke Kristu Ježíši, který měl v budoucnu přijít na svět, aby vykoupil lidstvo z jeho hříchů. Nyní se každý, kdo uzná svou vinu před Bohem, činí pokání a uvěří ve Spasitele Ježíše Krista, může stát novým stvořením a získat tak život, který pro něho Bůh už od počátku zamýšlel. Amen.
(kázání faráře Tomáše Pavelky z ČCE Louny)
