V současné době prochází celý svět těžkým obdobím, na které jsme nebyli dostatečně připraveni. Proč taky? Byli jsme tak zahleděni do sebe, svých starostí, práce, zálib, rodiny, přátel, cestování a nevím, čeho ještě, že jsme moc nepřemýšleli o tom, co by se stalo, kdyby. . . Naše vyspělá civilizace celkově moc na zadní kolečka nemyslí. Myslíme jen na to, co je nyní, nikoli na to, co by mohlo být. Doposud se zdálo, že na podobné ´Co kdyby´ mysleli pouze filmaři a spisovatelé žánru sci-fi. Nyní jsme se ale v jednom z těch sci-fi filmů ocitli všichni a co bude dál?

Zatím víme jistě, že na nějakou dovolenou v cizině můžeme na delší dobu úplně zapomenout a možná i na dovolenou v tuzemsku. Jsme zavření ve svých bytech, kde mnohým asi už všechno leze pěkně na nervy, včetně svých protějšků. Nevíme, co bude za týden a to je pro většinu z nás něco nového. Před tím jsme život doslova krájeli jako salám a s žádným větším výkyvem ze zajetých kolejí jsme moc nepočítali. Nyní máme hodně času na přemýšlení, což nemusí být pro každého příjemné, protože jsme od rána do večera bombardováni ne příliš milosrdnými zprávami o počtech mrtvých a celkově neveselé bilanci. Stali jsme se zajatci všelijakých bezpečnostních opatření, které by pro nás za jiných okolností byly naprosto nemyslitelné, ale když jde o zdraví (o naše vlastní zdraví), tak proč ne. Necháme si nařizovat, zakazovat a jsme za to vděčni. Také se všem těm nařízením podřizuji, ale přitom mi v hloubi duše hlodají myšlenky typu - jak snadné je lidi dostat pod kontrolu. A co až virus jednoho dne zmizí? Zmizí i ta kontrola nebo si vystačí i bez viru? Je dobře, že myslíme na bezpečnost svoji i druhých. Vždyť vidíme, co se děje v zemích, kde to podcenili a logicky se tomu chceme vyhnout. Ale. . . určité věci se možná do normálu už nikdy nevrátí a tento koronavirus změní naše životy asi víc, než si nyní dokážeme vůbec domyslet. 

Nejspíš je mezi námi mnoho těch, kterým se jejich sny rozplynuly jako pára nad hrncem. Někteří přijdou nebo už přišli o práci, jiní se bojí, co bude dál. Všichni čekáme a nechceme zatím nic domýšlet. Věříme. Čemu vlastně věříme? Lékařům, že to zvládnou? Vědcům, že na to přijdou a najdou lék nebo vakcínu? Přírodě, že se smiluje a vezme si svůj virus zase zpátky a někde ho uspí na desítky či stovky let a my budeme žít zase jako dřív? Zase budeme spokojeně krájet svůj život den po dni a bezmyšlenkovitě jej konzumovat?

Myšlenky na blízkou smrt nás děsí. Podařilo se nám ji vyčlenit na okraj. Vykázali jsme ji do míst, kde na ni není příliš vidět a my jsme se mohli nerušeně bavit a užívat si, protože smrt jsme brali jako něco, co je ještě hodně daleko před námi. Něco, na co máme ještě spoustu času a tudíž na to nemusíme myslet. Do té doby, než přijde, jsme si chtěli všechno vyzkoušet, ochutnat a hodně toho vidět. Skutečnost, že nikdy nebyla někde v dálce před námi, ale byla vždy za tenkou hranicí, kterou jsme mohli kdykoli překročit, nám příliš starostí nedělala. Spoléhali jsme se totiž na své zdraví, dobrou kondici a kdo neměl, tak na lékaře. A najednou toto vše nestačí. Najednou přišlo něco malého a neviditelného, co nám tyto jistoty vzalo. A zbyly jen obavy. Nyní už víme, že lékaři nejsou všemocní a naše dobrá kondice není zárukou naší dočasné nesmrtelnosti. Stalo se něco, s čím jsme nepočítali a co teď?

Náš život jaksi uvízl. Chceme věřit, že to brzy přejde. Všechny epidemie zatím vždy jednoho dne přešly, i když s počty obětí, které si v dnešní době neumíme ani ve snu představit. S milióny obětí. To je pro nás nemyslitelné. Tentokrát to jistě zvládneme lépe, ale bojíme se možná víc, než naši dávní předkové, protože jsme si odvykli blízkosti smrti. Lidé dřív brali smrt jako něco naprosto přirozeného, co je běžnou součástí života. My ne. Oni na ni byli připraveni. My ne. Oni věděli, co je čeká pak, až smrt přijde. My ne. Nechceme to vědět. Rozhodli jsme se žít v iluzích, v bezbřehém optimismu. Chceme se na vše dívat pozitivně - za všech okolností. Umíte to? Já ne. Kdysi dávno jsem někde četla, že optimista je ten, kdo má špatné informace. Myslím, že je to pravda. A být za každou cenu pozitivní, je podle mého názoru ještě horší - naprostá blbost. Pozitivní člověk odmítá vidět pravdu. A pokud odmítáme vidět pravdu, tak chceme vidět lež. I když ta lež často vypadá mnohem lépe a možná nás i ušetří mnohých psychických problémů. Musíme si ale vybrat, jestli budeme dál jako malé děti, kteří věří pohádkám anebo se postavíme pravdě čelem. A pravda je nemilosrdná. Odhaluje naše nitro v celé jeho nahotě, odkrývá všechny masky a ukazuje nám, jací doopravdy jsme. Doposud jste si možná mysleli, že jste ti, kteří si zaslouží jen to nejlepší. Ale proč? Kdo Vám to kdy slíbil? Nikdo nám přece nikdy neslíbil, že náš život musí běžet bez větších problémů, že musíme být zdraví do nejdelší smrti, mít dobrou práci, skvělého partnera, plné košíky. . . To všechno jsou dary, které jsme brali jako samozřejmost. Byli jsme vděčni? Komu? Bohu přece! To On vládne nad našimi životy a třeba už Ho přestalo bavit nás donekonečna obdarovávat, když my jsme si na Něho ani nevzpomněli. A když, tak kdo ví jak. Myslím si, že to, co se nyní děje, je jen malá připomínka toho, že nás život i před koronavirem visel doslova na vlásku. Naše civilizace je nesmírně zranitelná a stačí opravdu málo a naše jistoty jsou ze dne na den pryč. Co nám pak zůstane? Co by se stalo, kdyby jednoho dne všechno selhalo? Máme vůbec nějaký plán B? Uvažovali jste někdy o tom, co by se stalo, kdyby jednoho dne neotevřely ani ty obchody s potravinami? Že je to zbytečné, protože k tomu nikdy nedojde? Doufejme! Ale kde vlastně pořád bereme tu jistotu k bezbřehému optimismu? 

Jaksi automaticky vyčleňujeme ze svých myšlenek vše, co by nás mohlo jakkoli znepokojovat, což nás činí dočasně silnějšími, avšak z dlouhodobého hlediska naprosto nepřipravenými. Rozhodli jsme se nemyslet na smrt, zapomenout na ni, ale ona už nechce sedět v koutě. Je opět přítomná v našich každodenních životech a připomíná nám, že obranné valy, které jsme si proti ní vybudovali, jsou nedostačující a že je čas zastavit se a přemýšlet. Je čas připravit se na setkání se svým Bohem. Vlastně jsme měli být připraveni už dávno, protože nám nikdy nikdo nezaručil, že když ráno sedneme do auta a odjedeme do práce nebo na dovolenou, že se také vrátíme zpátky. Jediná skutečná jistota v našem životě byla, je a bude právě ta smrt, na kterou jsme poněkud zapomínali a nebyli jsme na ni nikdy dostatečně připraveni.

Nechali jsem si namluvit, že jsme výplod jakési evoluce, která smysl našeho života zredukovala jen na konzumování a rozmnožování. Ale naše nitro nám říká něco jiného. Hledáme vyšší cíl, protože uvnitř víme, že je. Evoluce by měla být holým bojem o přežití, kde vítězí jenom ti nejsilnější a ti, kteří se dokážou nejlépe přizpůsobit danému prostředí. Potom by to, co se nyní děje, bylo v naprostém pořádku, ale my víme, že není. Víme, co je dobře a co je špatně, to nás ale evoluce neučila. Jak je vůbec možné, že si tady klidně sedíme a přemýšlíme nad smyslem svojí existence? To v plánu evoluce jistě nebylo. Je snad přemýšlení, které nevede k přežití do druhého dne, nějaká vada, která se vloudila do evolučního procesu? Jak vůbec mohla evoluce vyprodukovat bytosti, kterým tenhle svět nestačí? Kde se berou všechny ty myšlenky ohledně smyslu života, Boha a věčnosti? Tak se mi zdá, že tahle Vaše evoluce má podezřele božské rysy. Přece vyšší je vždy zodpovědné za vytvoření nižšího, nikoli naopak. Z toho tedy logicky plyne, že smysl života se dá nalézt jedině u jeho Tvůrce - Boha, který nás vždy a ve všem bude převyšovat a který má moc nad našimi životy, ať se nám to líbí nebo ne. Doposud jsme si hráli na bohy my, ale s nejistým výsledkem. Nějakou dobu jsme dokázali předstírat, že máme vše pod kontrolou, ale události typu této, nám jasně ukazují naše hranice. Je to jako stavět domeček z karet - chvíli může vydržet stát, ale stáčí málo a je po všem. A my se právě nacházíme v situaci, kdy stačí opravdu málo. . .

Dítě, které si myslí, že vše zvládne samo bez svého rodiče, velmi brzy zjistí, jaký je rozdíl mezi skutečným životem a hrou na nezávislého. Navraťte se ke svému Stvořiteli a smiřte se s Ním skrze Jeho Syna Ježíše Krista, který přišel na svět, aby žádný, kdo v Něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. Váš život nemusí pokračovat se strachem ze smrti, který se stále snažíte něčím přehlušit. Můžete mít skutečnou jistotu, která pokračuje až za smrt - jistotu, že jste Bohem přijati skrze oběť Jeho Syna a že až jednoho dne Vaše pozemská pouť, která je testem toho, kde strávíte věčnost, skončí, budete skutečně DOMA, tam, kde už nebude pláč, nemoci ani smrt. Všichni máme možnost se rozhodnout, kde strávíme věčnost. A nejde jenom o ni, jde i o náš vezdejší život, který zbaven strachu a z něj plynoucíh nejistot získá úplně jiný rozměr, protože vydání života Kristu přináší uzdravení především našeho ducha a tím pádem i mezilidských vztahů. "Pojďte a okuzte, že Hospodin je dobrý!" Neodkládejte to, protože za sebe mohu říct, že s Bohem jsem nikdy nezbyla zklamaná. Ještě než jsem si stihla zoufat nad tím, či oním, už přišlo řešení a tak přirozené a dokonalé, že jsem musela se slzami děkovat milosrdnému Bohu, který má pro nás nevděčné a často nepolepšitelné připraveno tolik lásky a úžasných darů a je tak nesmírně trpělivý, že by nás to mělo vést k posvátné pokoře a také vyznávání svých hříchů - omluvě za všechno, čím jsme Ho kdy zarmoutili. Bůh je dobrý a vše skutečně dobré máme pouze od Něho. Je čas si to uvědomit a vzdát Mu za to chválu a dík! Berme toto nepříjemné období jako takové zastavení v našich jinak uspěchaných životech a současně i napomenutí, že vratká bárka našeho života často plula po velmi mělkých vodách. Pojďme do hloubky a zpytujme své svědomí a syťme nejenom svá těla, ale i své duše, které v našich často přesycených tělesných schránkách k smrti hladoví. 

"Proč se tak trpce rmoutíš, má duše, proč ve mně úzkostně sténáš? Na Boha čekej, opět mu budu vzdávat chválu, jemu, mé spáse. On je můj Bůh." (Žalm 42,12)

Hanka