Jdi na obsah Jdi na menu
 


NEMILOSRDNÁ SPRAVEDLNOST

 

 

Navzdory všem novodobým iluzím, kterými se rádi necháme hýčkat, nám Bible sděluje nepříjemnou pravdu – není rozdílu, všichni jsme zklamali a jsme vinni před Bohem. Není nic, čím bychom se před svatým Bohem mohli vykázat, ať jsou naše činy před druhými lidmi jakkoli velkolepé a spravedlivé. Bůh má jiná měřítka a v porovnání s nimi jsou ta naše naprosto bez šance.

 

Boží zákon odsuzuje každého a nezná slitování. Bůh ho člověku dal proto, aby mu ukázal závažnost hříchu a jak těžké je bojovat proti němu z vlastních sil. Naštěstí pro nás – Boží spravedlnost je nezávislá na zákonu. Boží zákon není receptem ani mírou Boží spravedlnosti. Co je to za spravedlnost, která nevzhlíží k zákonu? Jak bez zákona sečte a zváží? Podle čeho vyměří každému, co mu náleží? Spravedlnost definovaná po našem odnímá naději bez milosti každému z nás, protože to, co nám skutečně a spravedlivě patří, je odloučení od Boha a zahynutí.

 

Ne, není to milosrdný nebeský Otec, který se zadostiučiněním sleduje, jak sklízíme to, co jsme zaseli. On naopak praví: „Což si libuji v smrti svévolníka? Je výrok Panovníka Hospodina. Zdalipak nechci, aby se odvrátil od svých cest a byl živ?“ (Ezechiel 18,23) To ne Bůh, ale žalobník satan se těší z naší beznaděje a žádá proti nám spravedlnost u trůnu Nejvyššího (Zjevení 12,10). To on vymáhá trestání provinilých a odplatu bez lítosti. To on se ohání mstivou, pokutující spravedlností jednoho proti druhému, jak ji občas ukřivděni sami dobře známe. Ale Kristus nás varuje: "Nesuďte, abyste nebyli souzeni. Neboť jakým soudem soudíte, takovým budete souzeni, a jakou měrou měříte, takovou Bůh naměří vám." (Mt 7,1 -2) Proto každý, kdo soudí, soudí k vlastní škodě. 

 

Soudíme se s bratrem nebo sestrou? Vedeme spor křesťan s křesťanem? Pak míváme právě satana na své straně – toho příliš spravedlivého, který se neustále domáhá nejrůznějších trestů. Bůh, náš nebeský Otec, nám nechce počítat naše hříchy, proto poslal svého Syna Ježíše Krista, aby zmařil skutky ďáblovy (1J 3,8) Aby v nás potlačil tuhle pohotově odsuzující a nelítostnou jistotu, že trest zasluhují všichni ti, kteří nebyli dost opatrní a jejich hříchy vyplavaly na povrch. Kdo je bez hříchu, hoď první. . . první udeř kamenem. . . (Jan 8,7) Kdo by neznal tuhle modelovou scénu, kdy se zastyděli a raději odešli - ti zprvu tak sebejistí a neomylní. Ježíš nám lidem překáží. Překáží k výkonu naší spravedlnosti a nakonec sám sebe vydá, aby ji svou bolestí, potupou a smrtí navždy odhalil a usvědčil – tuhle spravedlnost zákona trestu, pomsty a odplaty jako bezcitnou a smrtonosnou a aby místo ní nabídl světu jinou, tu Boží – zachraňující.

 

Odsoudili Ho. Ti spravedliví podle zákona (nebo si to o sobě alespoň mysleli) a „zbožní“ Ho odsoudili jako rouhače, protože zpochybnil jejich Boha – Boha důsledně stíhajícího a nemilosrdného. Nesnesli, že by Bůh mohl být jiný, než si oni sami mysleli. Jako ti zlí vinaři z Ježíšova podobenství uloupili Boží vinici, na které pod jejich správou žádná úroda nevzešla. Nemajíce co odevzdat Pánu vinice, který jim důvěřoval, nejen že nezalitovali, ale zatvrdili se. Sami sebe učinili středem a mírou svého snažení. Zmocnili se svěřené vinice jako kořisti, ukradli vinohrad Boží, předmět své povinnosti a správy a opevnili se v něm příkořím svého sudičství a svým pokrytectvím - po svém chválíce a po svém zatracující.

 

Dlouho čekal Pán vinice a trpělivě posílal posly s žádostí o ovoce pokání. Čekal marně. Jeho posly týrali a hubili, až si nakonec zdůvodnili i usmrcení Jeho jediného Syna, jehož Pán posílá se slovy: „Snad se zastydí před Synem mým. . .“ Oni Ho však z Jeho vlastní vinice vyhodili a zapřeli Ho ve svatých písmech, v proroctvích i zaslíbeních, aby potvrdili sami sebe. Spikli se proti Němu a překroutili vše po svém, aniž se zastyděli.

 

Čteme, že jakmile Ježíš dopověděl toto podobenství, chtěli Ho rovnou zatknout, protože se v tom poznali. Jak to, že se nezalekli? V jejich rukou Boží vinice zplaněla, ale oni si to nepřipouštějí a místo toho volají: „Zabijme ho!“ Jen ať je klid a dál zůstane zákon zákonem a spravedlnost spravedlností – po našem.

 

Co s takovými správci vinice jiného, než je ztrestat a nahradit dobrými? Jenže, jsou dobří tak snadno k mání? Kdo je vlastně dobrý, když čteme, že ze skutků zákona nebude nikdo ospravedlněn? Odříkavá snaživost těch nejlepších vede akorát k přísnému pohledu, jemuž se nezasloužené milosrdenství protiví a Boha nechápe – co že to vlastně chce? Jak může Bůh dát vinici lepším? Kde je vezme, když mezi námi hříšníky není rozdílu?

 

Nad zplanělou vinicí vychází slunce spravedlnosti se zdravím na paprscích a vane Duch Nové Smlouvy – starého a zlého člověka Bůh nezatracuje, ale volá a sám pozvedá. Vrací ho a znovu rodí. Činí ho novým, vnímavým, živým pro Boha a v Jeho Synu Ježíši Kristu.

 

Kristus žije! Avšak ne k našemu zděšení, aby nás obvinil a odsoudil. „Vždyť Bůh neposlal svého Syna na svět, aby svět soudil, ale aby skrze něj byl svět spasen.“ (Jan 3,17) A apoštol Pavel dodává: „Kdo je v Kristu, je nové stvoření. Co je staré, pominulo, hle, je tu nové!“ (2. Korintským 5,17)

 

Bůh Otec už nehledí nazpět, odpouští hříchy a už je nepočítá tomu, kdo je v Kristu nové stvoření. Jeho spravedlnost má na víc, než zlé zatratit. Ukazuje nám cestu ze závislosti na našem hříchu a dává nám sílu vyjít do nového života s Kristem. Pravá víra je kající víra. Bez pokání a vyznávání hříchů není znovuzrození. Jedině takto ospravedlněný může úspěšně pracovat na Boží vinici a přinášet svému Pánu hojnou úrodu. Ale jaké jsou naše výnosy? Zraňuje nás, co bolí bližního, abychom se konečně pohnuli k milosrdenství? Čas nám běží a vždy je tu i druhá možnost – zplanělá vinice, na které si každý vystačí se svojí samospravedlností a bez milosti seká a bije kolem ty, kteří se nezdají tak dobří a spravedliví jako on sám. Musíme mít neustále na paměti, že Boží měřítka jsou jiná než ta naše. Stejně tak i Jeho spravedlnost tu naší přesahuje takovou měrou, až se nám mnohdy jeví jako absurdní.

 

Zákon stále platí. Pán Ježíš nepřišel Boží zákon zrušit, ale naplnit. A tak už se nestává předmětem smrti, ale oporou života. Skrývá ještě jiné řešení než ránu kamenem: „Jdi a už nehřeš!“ Zařiď se bez hříchu. Ježíš ženu neušetřil proto, že jejímu hříchu přikládal menší závažnost než zákoníci (cizoložství je bez pochyby velké zlo před Bohem), ale protože se rozhodl jí umožnit, aby založila svůj život na něčem jiném.

 

„Kdo v Synu zůstává, nehřeší; kdo hřeší, ten ho neviděl ani nepoznal“, píše směle Jan (1J 3,6). A dokonce: „Kdo je narozen z Boha, nedopouští se hříchu, protože Boží símě v něm zůstává; ba ani nemůže hřešit, protože se narodil z Boha.“ (1J 3,9) To ovšem není řeč o lidské bezhříšnosti, ale o duchovním zvratu a přeskupení hodnot v duši člověka přijetím Krista. Jan svědčí o nové totožnosti, která si už v hříchu nehoví. Už to takovému člověku nedá, aby pil nepravost jako vodu. Pokud zhřeší, trpí tím a strádá. Pro znovuzrozeného člověka je hřích něčím nepřirozeným a velice bolestivým. Něčím, čeho se potřebuje co nejrychleji zbavit skrze pokání.

 

Avšak ti, kteří neustále zkouší, co si ještě mohou dovolit, co ještě Boží milost snese – ti nejsou Boží synové, ale děti ďáblovy, jejichž srdce je stále ještě lstivé a převrácené (Žd 12,8)

 

Hřích nás otupuje a okrádá o život v hojnosti. Hřích nás činí věčnými začátečníky a duchovními autsajdry a analfabety. O takovém životě pak čteme, že se podobá chýši všelijak zpatlané z větví, sena a slámy. V ohni dne, který přichází jako hořící pec, pak taková životní chatrč vezme za své a stane se naší škodou. Na Kristově základu máme stavět, co v ohni obstojí a bude zhodnoceno. Jeho „jdi a nehřeš více“ nás současně vyzývá: “Následuj mne!“ Pusť se do toho, co má smysl a dobrou naději. Jeho evangelium není přežívání ve vydezinfikované čekárně a pouhé nečinění zlého. Vírou v Něho nejsme odstaveni do sterilního prostředí, kde si každý sám pěstuje svoji vlastní svatost. Pravá víra v Krista vede k setkávání s přáteli v bratrském společenství a společné práci na Boží vinici, aby nesla hojné a dobré ovoce pro svého Pána.

 

Zákon pouze odhaluje vinu, ale už nenabízí cestu ven. Teprve Ježíš je ta cesta a sám to tvrdí: „Já jsem ta cesta, pravda i život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne.“ (Jan 14,6) Ježíš Kristus je naše jediná naděje pro nový život s Bohem. Jiné cesty není. Na jiném místě praví: „Já jsem dveře. Kdo vejde skrze mne, bude zachráněn, bude vcházet i vycházet a nalezne pastvu. Zloděj přichází, jen aby kradl, zabíjel a ničil. Já jsem přišel, aby měly (ovce) život a měly ho v hojnosti. Já jsem dobrý pastýř. Dobrý pastýř položí svůj život pro ovce.“ (Jan 10,9 – 11)

 

Ježíš je dobrý Pastýř, cesta, pravda, život, dveře. . . avšak tím výčet Jeho funkcí v našem životě zdaleka nekončí. On je prostě vším, co pro život budoucí i vezdejší nutně potřebujeme a nabízí nám to v hojnosti. Pojďte a okuste, jak je náš Pán dobrý!

 

 

(V článku byly použity výňatky z knihy Svědectví o světle od Samuela Jana Hejzlara)

__________________________________________

 

Zatímco naše lidská spravedlnost bývá často nemilosrdná, tak oproti tomu Boží milost bývá mnohdy nespravedlivá, protože dává nezaslouženě a odpouští bez výhrad. Více v rubrice MILOST A ODPUŠTĚNÍ:

 

https://kzamysleni.estranky.cz/clanky/milost-a-odpusteni.html

 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Tlamovec - Víra výměnou za spravedlnost.

Věřím pouze - a hluboce- v Boha, který poskytuje svým věřícím spravedlnost odplatou ''Jak on mě, tak Bůh - mým, od něj pověřeným prostřednictvím, skrze mou osou vykonanou pomstu- jemu''.

Naopak tomu bohu, který otevřeně podporuje ty, kteří ve jménu svého osobního zisku ostatním křivdí a těm co svého zisku křivděním ostatním dosáhnou, odpouští, a vyžaduje po ukřivděných aby jim odpustili a netrvali na co nejkrutějším trestu, se otevřeně rouhám a proti takovému bohu se stavím.

Nejsem spojenec Satana, který je třetí, mnou neuznávanou stranou, ale,
Váš bůh je tedy jiný než můj Bůh,

Amen.