Člověk by měl vědět, co by se muselo stát, aby byl spokojený. Měl by dokázat říci: "Když se stane to a to, slibuji, že už si na nic nebudu stěžovat." Ale mnohý z nás by se zdráhal toto prohlásit, protože, co když se to stane a i tak budu dál nespokojený? Podvědomě víme, že k úplné spokojenosti potřebujeme vždycky něco navíc. . . A tak tedy tušíme, že i kdybychom získali to, po čem tolik toužíme, bychom byli nespokojeni i nadále. Tak proč si vlastně přejeme změnu? Proč vůbec ta přání máme? Někdy zase jenom potřebujeme důvod k nespokojenosti, abychom se mohli vymlouvat na druhé a omlouvat sami sebe. . .  abychom se mohli litovat. Hledáme zástupné problémy a potom další a další. . .

Když ale člověk, třeba jen na krátko, pozná, že má vše, co potřebuje a nic mu nechybí, tak by se měl zeptat sám sebe: "Proč, když sám mám všechny důvody k radosti, ji druhým kazím? Proč, když sám jsem dostal dobré, nedělám dobré pro druhé? Proč nekonám, co mám konat?" A člověk, který je k sobě upřímný, najednou dojde ke zjištění - "Něco ve mně je. Něco zlého, na co si musím dávat pozor, co musím krotit a přemáhat. Nemohu věřit každému svému nápadu a vnuknutí. Nemohu věřit všem popudům a musím se učit nad sebou vládnout." A to je velmi nepříjemné. Proto člověk raději sám sebe vidí jako chudáka, strádajícího a ublíženého, kterému stále něco chybí. Nemůže dát, protože sám nemá dost. Nemůže být laskavý, protože sám má hořko v duši.

Kristus říká: "Blaze vám, chudí, neboť vaše je království Boží. Blaze vám, kdo nyní hladovíte, neboť budete nasyceni. Blaze vám, kdo nyní pláče, neboť se budete smát." (Lukáš 6,20 - 21)) Vaše bolest už vás nemusí nutit působit bolest druhým. Ani nespravedlivost, která se vám stala, už vás nemusí nutit působit ji druhým. Protože vaše bolest není nastálo, ale jen do času a nespravedlivost není věčná, trvá jen teď. Ať je vaše strádání domnělé nebo skutečné, tak ani tak už není důvodem působit strázně druhým. Není už důvodem nekonat činy laskavosti a vlídnosti, protože je zde zaslíbení, že toto vše Vám bude náležitě vynahrazeno. . . že nepřijdete zkrátka. 

Po blahoslavenství ale přicházejí "běda" - "Ale běda vám bohatým, vždyť vám už se potěšení dostalo. Běda vám, kdo jste nyní nasyceni, neboť budete hladovět. Běda, kdo se nyní smějete, neboť budete plakat." (Lukáš 6,24 - 25). A jsou to děsivá slova! Znamená to snad, že člověk musí být ztrestán za to, že má dostatek? Chce tím snad Pán Ježíš říci, že hojnost je hřích? Někdy si to tak lidé vykládají, proto se raději staví do role těch chudých, aby na ně "běda" nedopadla. Ale pokud člověk nemá hlad a nespí na ulici, tak není vyloženě chudý. Chudým se stává až když se srovnává s těmi, kteří mají více. A tak si naříkáme, i když bychom nemuseli. Naříkáme si, abychom nebyli my těmi bohatými o kterých Pán Ježíš mluvil. Ale nejsme to my, kdo rozsuzuje, kdo je bohatý nebo chudý. Nebo kdo má důvod být šťastný či nešťastný. Bůh je tím soudcem. Jedině On dokáže dokonale objektivně posoudit, kdo skutečně je ten chudý nebo bohatý, šťastný nebo nešťastný, protože my lidé své štěstí mnohdy rozpoznáváme až s odstupem času - ne hned. Ale "běda" nepřicházejí jako trest za hojnost. Ta přicházejí jako trest za to, že člověk tuto hojnost užívá jen pro sebe - že ji zneužívá ke svým radovánkám, aniž by viděl bídu těch, kteří nedostali tolik jako on. Za to, že se směje a baví a přitom nevidí slzy trpících. Za to, že se denně přejídá a utrácí spoustu peněz za jídla, která ani nepotřebuje a zatím milióny umírají hlady. Když hojně dostáváme, máme také umět hojně dávat. Každá hojnost může jednoho dne skončit, a pak běda nám. 

Biblická "běda" ale v naprosté většině zaznívají pro dobro člověka. Aby to "běda" sám nad sebou slyšel a napravil se. Vždyť sám Kristus řekl: "Vždyť Bůh neposlal svého Syna na svět, aby svět soudil, ale aby skrze něj byl svět spasen." (Jan 3,17)

A tak těm slovům můžeme rozumět takto: Máš o trochu více, než jedny šaty a střechu nad hlavou? Jídáš jídla, která dávají víc než pouhé utišení hladu? Již se ti dostalo potěšení v tomto světě. Neslibuj si nic od toho, že když si postavíš větší dům a budeš mít více peněz a koupíš si lepší vůz, vypátráš recept na lepší pokrm či procestuješ celý svět, tak budeš spokojenější. Tvé potěšení se již nebude o mnoho zvyšovat, když ses jednou zbavil nouze. Potěšení v tomto světě má svůj strop. A když ho člověk dosáhl? Tak víc už nebude. Že je tohle všechno? To je přece zoufalé! Běda!

Rozumím tomu tedy tak: Když ses zbavil nouze, když ses zbavil velkého trápení své hříšné duše, ve kterém jsi proplakal den i noc, když jsi vyvázl z hanby a lidé ti vzdávají základní úctu, tak proč ještě hřešíš? Nyní už by ses neměl na nikoho utrhovat, nikoho snižovat, nikomu se posmívat, nikoho zanedbávat. Už by jsi neměl ani zanedbávat své povinnosti a měl bys začít dělat to, co od tebe všichni čekají. Už k hříchu nemáš důvod, žádná nouze tě do něho netlačí. Ale sám na sobě poznávám, že přece dál hřeším a nekonám, co mám konat. A to ze své vůle. Proto se nade mnou smiluj, můj Pane a Spasiteli, hříchy mi odpusť a netrestej mě za ně. A buď stráží mých úst, mých rukou a nohou. Dávej mi vítězit nad Zlým. Od Tebe jsem přijal vše a já ani nejsem schopný dělat i to málo, co se ode mně očekává! Chtěl bych stále více, ale dávám tak málo! Jsem před Tebou jen dlužníkem - dej, Pane, abych jím nebyl! Abych chodil podle Tvého zaslíbení.

Tedy, blaze nám, protože našemu tělu i duši v tomto světě různé věci chybí. Ať zdraví, pokoj na duši, či chuť do života. Ať úcta u lidí či lidská blízkost. Ale Kristus je ten, který nakonec dá toto vše těm, kdo v Něho věří. Vždyť, co je tento život, proti věčnosti!

Ale i běda nám, protože se nám dostalo mnohého potěšení, ale my jsme se přesto nestali laskavějšími nebo svědomitějšími. Přání se splnilo, ale my jsme se přesto nezměnili. Jako bychom na království Boží už nečekali. Napravujme tedy své nedostatky a své cesty a čekejme na tu radost bez konce! Amen
 

(podle kázání evangelického faráře Tomáše Pavelky)