Jdi na obsah Jdi na menu
 


MODLITBA

 

Co přesně si vybavíme, když se řekne modlitba? Bezmyšlenkovité odříkávání předepsaného textu, vyslovení kouzelných formulí s okamžitým výsledkem nebo srdceryvné volání k Bohu v případě krajní nouze, když už není jiné východisko? Všechny tyto představy jsou naprosto mylné. Skutečná modlitba je rozhovor s Bohem – přirozený a upřímný. Je to oboustranná komunikace, která může mít mnoho podob.

         Prostřednictvím modlitby poznáváme Boha a budujeme s Ním vztah. Modlitba bývá nejčastěji prosebná, děkovná, chválící – ale správně by to mělo být v opačném pořadí. V duchovním životě platí jednoduché pravidlo – pokud mluvím s Bohem, tak Bůh mluví se mnou; pokud nemluvím s Bohem, tak ani On nemluví ke mně. Je to stejné jako v osobním životě. Skrze rozhovor poznáváme své protějšky, přátelé, známé. . . Jakmile s lidmi přestaneme komunikovat, vztahy dříve či později zaniknou.

         Na duchovním životě by rozhodně nemělo být nic magického a tajuplného. Bůh hraje s otevřenými kartami, nic neskrývá, nedělá se nedosažitelným a slyší kdykoliv k Němu voláme. Není potřeba používat kouzelné formule nebo zvláštní intonaci hlasu. Pravý Bůh slyší vždy a každého!

 

 

Ježíš Kristus řekl (Matouš 7,7 - 11):

„Proste a bude vám dáno; hledejte a naleznete; tlučte a bude vám otevřeno. Neboť každý, kdo prosí, dostává a kdo hledá, nalézá a kdo tluče, tomu bude otevřeno. Což by někdo z vás dal svému synu kámen, když ho prosí o chléb? Nebo by mu dal hada, když ho prosí o rybu? Jestliže tedy vy, ač jste zlí, umíte svým dětem dávat dobré dary, čím spíše váš Otec v nebesích dá dobré těm, kdo ho prosí!“   

                                                      

Když Ježíš vysvětloval svým učedníkům, jak má vypadat správná modlitba, řekl jim (Matouš 6,7 - 8):

„Při modlitbě pak nemluvte naprázdno jako pokrytci; oni si myslí, že budou vyslyšeni pro množství svých slov. Nebuďte jako oni; vždyť váš Otec ví, co potřebujete, dříve než ho prosíte.“   

                                                      

 

Jediná vzorová modlitba, která v Novém zákoně je, je MODLITBA PÁNĚ (OTČE NÁŠ). Tu učedníky naučil sám Ježíš, ale i pro nás je dobré se ji modlit. Je to modlitba, ve které je ve správném pořadí obsaženo úplně vše, co člověk ke svému životu potřebuje. Pokud se chceš začít modlit a nevíš jak, začni s touto modlitbou. Je to dokonalá modlitba, kterou vyslovil sám Boží Syn. Přemýšlej o významu jednotlivých slov. . . Uvědom si, že na prvním místě nejsi Ty a Tvoje zájmy, ale oslava Boha. . .

 

 

Otče náš, jenž jsi na nebesích,

posvěť se jméno Tvé.

Přijď království Tvé.

Buď vůle Tvá jako v nebi, tak i na zemi.

Chléb náš vezdejší dej nám dnes.

A odpusť nám naše viny,

jako i my odpouštíme našim viníkům.

A neuveď nás v pokušení,

ale zbav nás od zlého.

Neboť Tvé jest království,

i moc, i sláva, na věky.

Amen.

 

 

(Nový zákon, Matoušovo evangelium 6, 6 – 13)

 

 

         Pojďme se nyní v krátkosti zamyslet nad významem jednotlivých slov:

 

Otče náš. . . z tohoto oslovení je nanejvýš zřejmé, že Bůh není neznámý, krutý ani lhostejný, ale je nám milujícím Otcem. Můžeme k Němu přicházet díky oběti Ježíše Krista a v důvěře volat: „Otče!“ Neexistuje slovo, které by lépe vystihovalo plnost vztahu, který všemohoucí Bůh touží s námi mít.

 

který jsi v nebesích. . . Kde to je v „nebesích“? Rozhodně ne v oblacích! Ne v nebi, které známe my. Je to někde mimo náš svět, mimo prostor a čas, který známe my.

 

posvěť se jméno Tvé. . . My lidé Boží jméno často znesvěcujeme. Nejen, když je bereme nadarmo, ale vždy, když se dopouštíme věcí, které se Bohu nelíbí. Svou podstatou jsme všichni hříšní, ale Boží vůlí je, abychom se jím nechali měnit k novému životu. Abychom ctili Boží jméno nejen ústy, ale i svým jednáním a životem.

 

Přijď království Tvé. . . Představme si, jaké by to bylo, kdyby se Bůh stal uznávaným vládcem na zemi. Všude by vládl pokoj a řád. Lidé by se měli rádi, nebyly by války, nemoci, hlad. . . Dosud to tak není, i když je Bůh Pánem nebe i země, protože dává člověku svobodu k tomu, aby mařil Boží plány. Když se modlíme za příchod Božího království, prosíme, aby mohlo co nejvíce lidí uvěřit v Ježíše Krista a dojít tak spasení.

 

Buď vůle Tvá. . . Člověk odjakživa prosazuje především svojí vůli, následkem čehož sklízí hořké ovoce. Jen Bůh je zdrojem moudrosti, kterou ve svém životě tak často postrádáme. Přišel v Ježíši Kristu na zem, aby nám ukázal, jak správně žít. Měli bychom tedy vědomě přijímat Boží vůli pro náš život a dát se vést Božím Duchem. Pak i pro nás bude platit: „ne má, ale Tvá vůle se staň.“

 

Chléb náš vezdejší dej nám dnes . . . v samém středu modlitby je prosba o chléb. Slovo „vezdejší“ znamená každodenní, potřebný pro nastávající den. Samozřejmě se zde nejedná pouze o chléb jako takový, ale o veškeré naše hmotné potřeby. Nemáme si dělat zásoby na týdny, měsíce a roky dopředu, protože to nás pak naplňuje klamným pocitem, že si vystačíme sami. Jakmile má člověk plnou spíž a bankovní konto, má automaticky tendenci myslet si, že teď už Boha na nic nepotřebuje. Ale to je omyl! Nečekané tragédie a stále četnější přírodní katastrofy nám jasně ukazují, že o to, co máme, co jsme nahromadili, můžeme kdykoliv přijít a zůstaneme stát s prázdnýma rukama. Svět, ve kterém žijeme, nenabízí vůbec žádné jistoty. Rozhodnutí, zda budeme více důvěřovat světu nebo Bohu, je jenom na nás.

 

A odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme našim viníkům. . . Před Bohem je každý z nás bez výjimky hříšník, který se provinil vůči svému Bohu. Zároveň ale pociťujeme křivdu od těch, kteří se provinili proti nám. Jak je nám blízké omlouvat svoje viny a na druhé žalovat! Bůh nám však nabízí odpuštění, neboť Ježíš Kristus svou obětí na kříži zaplatil výkupné za naše hříchy. Odpouští každému, kdo svých hříchů lituje a upřímně prosí za odpuštění. Na druhou stranu však žádá, abychom i my odpouštěli všem, kteří nám ublížili. Nosíme-li v sobě křivdu a hněváme-li se na někoho, nemůžeme chtít, aby nám bylo odpuštěno. Dokážeme-li však odpustit, přijmeme do svého života velké požehnání.

 

A neuvoď nás v pokušení. . . Pokušení začíná často tak, že si namlouváme: „jenom jednou, víckrát ne! Jen to zkusím.“ Pokušení na nás útočí ze všech stran a někdy cítíme, že na to sami nestačíme. Proto prosíme o sílu, abychom mohli obstát proti všem útokům zla.

 

ale zbav nás od zlého. . . pod pojmem „zlý“ se ukrývá náš největší nepřítel satan. Zde jde o duchovní boj, a proto i naše výzbroj musí být duchovní. Pouze v plné boží zbroji se můžeme postavit proti temným silám ve světě. V tomto boji stojí po našem boku Ježíš Kristus, který nad satanem zvítězil a je hlavou všech duchovních sil. Jedině s Ním můžeme obstát.

 

Neboť Tvé jest království, i moc, i sláva, na věky.

Závěr Modlitby Páně vyjadřuje ujištění, že Bůh, jemuž patříme, má moc učinit vše, zač jsme prosili. On vyslýchá naše prosby, i když si to my vůbec nezasloužíme. Je náš Otec a miluje nás. Proto můžeme modlitbu s důvěrou zakončit slovem Amen, které znamená „tak budiž“ nebo „Bože, učiň tak“.

 

/file/16/(16)04-track-4.wma

 

 

 

 

 

NEVYSLYŠENÉ MODLITBY

 

(podle knihy KDYŽ NEBE MLČÍ od Jerryho Sittsera)

 

       

Nejčastěji se modlím v bezpečí svého křesla. Moje modlitby jsou upřímné, nikoli však naléhavé. Relativně pohodlný a blahobytný život otupí ostří našich modliteb. Cítíme zklamání, když naše modlitby zůstávají bez odpovědi, ale rozhodně to v našem životě nevyvolá krizi. Tím nechci říct, že modlitby, které vyslovíme v čase klidu a pohody, jsou špatné a bezcenné. Avšak náš blahobyt nás také může přivést k samolibosti a falešnému uspokojení.

         Podstatou opravdové modlitby je zoufalé volání. Důvodem, proč se více nemodlíme – a proč pravděpodobně nedostáváme více odpovědí – není to, že bychom se neuměli správně modlit, ale to, že nemáme skutečnou potřebu se modlit. Nejsme patřičně zoufalí. Není ale těžké, abychom se zoufalými stali. Každý z nás má totiž nějaký ten obnažený nerv a stačí o něj jen nepatrně zavadit, a okamžitě jsme na kolenou.

         Bezpečí a prosperita, jimiž jsme obklopeni, nám nedovolují vidět naše skutečné potřeby. V životě jde však o mnohem víc, než o bezpečí a pohodlí. Máme na očích klapky. Jak by řekl Blair Pascal: „Spokojíme se s málem.“ Myslíme si, že dobré zdraví, materiální zabezpečení a milí přátelé jsou všechno.

         Ale Bůh s námi má mnohem lepší plán. Jakmile pochopíme, co pro nás Bůh zamýšlí, začneme se modlit – budeme prosit za to, aby z nás Bůh udělal takové lidi, jakými nás chtěl vždycky mít.

        

 

V modlitbě je skryta obrovská moc. Modlitbu lze zneužít stejně jako kterýkoliv jiný nástroj moci. Naše modlitby mohou být sobecké, chamtivé a povrchní. Proto nám Bůh prokazuje velkou milost, když nevyslýchá všechny naše modlitby. Kdyby to totiž udělal, vnitřně bychom zdegenerovali a začali bychom modlitbu používat jako platební kartu.         

Pokud by Bůh vyslyšel všechny naše modlitby, dříve nebo později bychom je začali používat k prosazení vlastních zájmů. Stali by se z nás přátelé světa a nepřátelé Boha, protože bychom Ho už na nic nepotřebovali.

Začali bychom se podobat ďáblu – byli bychom nafoukaní, pyšní, neohrožení – a modlitbu bychom používali k oslavení sama sebe, k tomu, abychom se předvedli a získali Boží trůn.

Myslíme si, že bychom byli výjimkou potvrzující pravidlo, jenže to není pravda. Duchovní moc by nás zničila.

 

Nevyslyšená modlitba nás vybízí k tomu, abychom se vydali zkoumat nejskrytější místa našeho nitra a položili si otázku, zda je problém na Boží nebo na naší straně. Protože si na tuto otázku nejsme schopni sami odpovědět, začínáme se modlit, protože jen Bůh nás zná lépe, než se známe my sami. Žalmista napsal:

 

„Víš o mně, ať sedím nebo vstanu, zdálky je ti jasné, co chci dělat. . . Všechny moje cesty jsou ti známy. Kam odejdu před tvým duchem, kam uprchnu před tvou tváří?

Bože, zkoumej mě, ty znáš mé srdce, zkoušej mě, ty znáš můj neklid, hleď, zda jsem nesešel na cestu trápení, a po cestě věčnosti mě veď!“

 

Jedním z důvodů, proč naše modlitby zůstávají nevyslyšené, je naše touha po hříchu. Dalším důvodem může být živená zášť či nenávist. V modlitbě Otčenáš Ježíš říká: „A odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme našim viníkům.“ Nad žádostivostí, nenávistí a všelijakými pochybnostmi mnohdy nezvítězíme sami, proto bychom měli prosit Boha o to, aby nám je pomohl překonat. Díky tomu se z našich problémů stanou modlitby. Pokud však do svých chyb budeme příliš zahleděni a budeme mít pocit, že se s nimi musíme vypořádat dříve, než se začneme modlit, tak se nikdy modlit nezačneme.

Je tedy náš úspěch v modlitebním životě podmíněn tím, že se nejprve staneme čistými s svatými? Takový cíl je nedosažitelný! A i kdybychom ho přece jen dosáhli, náš zájem o modlitbu by pohasl, protože bychom sami se sebou byli zcela spokojeni. Dokonalost tedy není řešením ani Boha nezavazuje k tomu, aby vyslýchal naše modlitby.

Zdaleka ne všechny modlitby bývají vyslyšeny a vůbec nezáleží na tom, kolikrát je jejich autor vyslovil a kolik vroucnosti do nich vložil. Manželství se rozpadají, lidé umírají, děti neposlouchají, a to i přesto, že se nepřestáváme upřímně modlit. Výsledkem je rozčarování. Někteří se vzdají a zanevřou na Boha. Zkrátka skončí. Jiní ale přečkají bouři nevyslyšené modlitby a vynoří se z ní silnější než dříve. Stávají se z nich mistři duchovního života.

 

        Naše kultura je kulturou okamžitých výsledků, okamžitého úspěchu a okamžitého uspokojení. Ale slovo „okamžitý“ nejde s modlitbou dohromady. Nic se nedá uspěchat. Než ze sazenice vyroste statný strom, uplyne hodně času. Nedostatek trpělivosti a vytrvalosti je charakteristický pro dnešní společnost a brání nám v tom, abychom se v umění modlitby mohli zdokonalit. Bůh často chce naše modlitby vyslyšet, ale chce také, abychom Ho lépe poznali. Vytrvalost vede k hlubšímu modlitebnímu životu. Naše modlitby nemají sloužit jen k tomu, abychom získali určité věci, ale abychom navázali vztah s Bohem. Sám zjišťuji, že ve své přirozenosti mám sklon Boha spíše využívat a ne milovat. Od modlitby chci okamžité výsledky a jakmile získám, co potřebuji, znovu mě přemůže moje duchovní lenost. Kdybychom odpovědi na své modlitby získali příliš lehce, ztratili bychom zájem nejen o modlitbu, ale i o Boha. Chceme, aby náš život byl bezpečný, příjemný a předvídatelný. Ale Bůh nechce, aby náš život byl příjemný, protože nás chce proměnit.

        

Ve Starém a Novém zákoně je spousta modliteb. Tyto modlitby jsem četl mnohokrát a vždy pro mě byl překvapením, co se v nich NEŘÍKÁ. Nemluví se v nich o dlouhém životě, dobrém zdraví ani o úspěchu, zkrátka o ničem, co by se týkalo dokonalého života, který by byl zbaven všech problémů a těžkostí. Místo toho se v nich hovoří o touze lépe poznat Boha, o touze po svatém životě, o získání vnitřní síly a o schopnosti správně se rozhodovat.

        

Jsem šokovaný tím, jak jsou moje modlitby sobecké. Zdá se, že historie svědčí v náš neprospěch. Velcí duchovní spisovatelé v průběhu věků se na modlitbu dívali jinak, než jak k ní přistupujeme dnes. Z jakého důvodu?

         Zaprvé, jejich život byl daleko těžší než ten náš. Dokud lidé neměli výdobytky moderní medicíny, nedožili se mnohdy dospělosti, protože zemřeli na některou z dětských nemocí. Ti, kteří náhodou dosáhli dospělosti, museli celý život tvrdě pracovat, aby vůbec přežili. Náš blahobyt nás ovlivňuje víc, než si umíme představit.

         Zadruhé, mnoho křesťanů na celém světě trpí pro svoji víru. Jako ti, kdo žijí v západní společnosti, můžeme jen těžko pochopit rozsah tohoto pronásledování. Čísla jsou ohromující. Odhaduje se, že více než 70 milionů křesťanů položilo během uplynulých dvou tisíciletí život za svoji víru, z čehož 45 milionů zemřelo ve dvacátém století!!! Jen v roce 2000 zahynulo mučednickou smrtí téměř 200 tisíc věřících!

         Tito lidé, stejně jako my, chtěli prožít dlouhý život. Také měli své rodiny a přátele. Všichni se modlili za svoji záchranu, ale většinou jejich modlitby nebyly vyslyšeny. Oni se však modlili i  za jiné věci. Prosili Boha o to, aby je posílil a aby upevnil jejich víru, až budou procházet mučením a půjdou na popravu. Přáli si, aby jejich smrtí byl oslaven Bůh a aby v důsledku jejich mučednictví druzí přijali Krista.

         Zatřetí: zdá se, že křesťané v dřívějších dobách věřili v Boží svrchovanost více než my. Neměli tak velkolepou představu o tom, co by měl tento svět nabízet a daleko víc se upínali k tomu, jaký bude život v nebi. Věděli, že i ty nejlepší okamžiky jejich života jsou pouhé nic proti tomu, co je čeká v nebi. Život na zemi vnímali jako předkrm před hlavním jídlem. A ať už jim pozemský život přinesl jakékoliv zklamání, věřili, že je Bůh připravuje pro život v nebi.

 

Blahobyt, v němž žijeme, je součástí prostředí, do kterého jsme se narodili. Připadá nám normální natočit vodu z kohoutku nebo jít nakoupit do supermarketu. Když si ale uvědomíme, jak žijí lidé na jiným místech planety, zjistíme, že to vlastně není zas tak normální. Životem v blahobytu jsme velmi zpohodlněli a často se modlíme jen tehdy, když je naše pohodlí v ohrožení. Modlíme se proto, aby náš svět zůstal neporušený.

         Avšak Bůh nás nemůže učinit šťastnými bez toho, že bychom na Něm byli závislí – protože to zkrátka nejde. Neexistuje nic, co by nám Jej mohlo nahradit. Pokoušíme se uspokojit své nejhlubší touhy prostřednictvím podřadných věcí, ale je to marné. Přestože nám Bůh tyto věci dává pro radost, v žádném případě si nepřeje, abychom je zaměnili za to, co je pro nás nejdůležitější.

         „Pokud se naučím milovat Boha víc, než své nejdražší, budu své nejdražší milovat víc, než jak je miluji nyní. Pokud ale budu své nejdražší milovat na úkor Boha, po nějakém čase je nebudu schopen milovat vůbec. Když na první místo dáme to nejdůležitější, nebudeme méně významné věci zanedbávat, ale budeme o ně lépe pečovat.“                                                                   (C. S. Lewis)

 

         Jsme zvyklí zaobírat se úzkostmi, svým já a svými problémy. Neumíme už žasnout, prožívat Boží přítomnost a zakoušet tajemství. Jób byl přemožen Boží přítomností, a proto říká:

        

Uznávám, že všechno můžeš a že žádný záměr tobe není

neproveditelný.

Ano, hlásal jsem, čemu jsem nerozuměl. Jsou to věci pro mě příliš divuplné,  které neznám. Jen z doslechu jsem o tobě slýchal, teď však jsem tě spatřil vlastním okem. Proto odvolávám a lituji všeho v prachu a popelu.

 

Nejlepší dar, který od Boha můžeme dostat, je Duch svatý; to jediné, co Bohu můžeme dát my, je naše já, které přineseme jako „živou, svatou, Bohu milou oběť“. Nyní už zbývá jen jediná věc. K tomu, aby v nás Bůh mohl proměnu uskutečnit, potřebuje nástroj – řekněme dláto. A Bůh nejčastěji jako nástroj používá nepřízeň osudu – těžkosti, problémy, zápasy, napětí, nepřátelství a utrpení.

         Problémy a trápení jsou důležité pro náš duchovní růst. Existuje snad nějaký jiný způsob? Přál bych si, aby existoval, ale když se dívám na lidskou přirozenost, vážně o tom pochybuji. Nechápu, proč je na světě tolik trápení. Proč to Bůh vůbec dovolí? Vždyť velká většina tohoto utrpení se zdá být nesmyslná a zbytečně destruktivní. Mnoho lidí nad utrpením nezvítězí, nepoučí se z něj, ba dokonce jej ani nepřežijí. Přestože si neštěstí nezavinili sami, škobrtají a padají a často se nikdy nezvednou. Prostě neunesou tlak okolností. Proto si odmítám utrpení jakkoli idealizovat. Naopak, bojím se utrpení a utíkám před ním. Viděl jsem totiž mnoho lidí, kteří se z něj nikdy nevzpamatovali.

         Stejně tak si neumím představit, co bychom si bez utrpení počali. K tomuto závěru jsem dospěl po dlouhém váhání. Nepřízeň osudu nás obnažuje, odkrývá a láme, což jsou jedinečné předpoklady k duchovnímu růstu. Někdy je nutné staré auto rozebrat na kusy, než se jej podaří dát do bezvadného stavu. Utrpení nás uvádí do kontaktu s našimi potřebami, slabostmi a hříšností. Vede nás k Bohu.

         Jednou nás určitě nějaké utrpení potká. Opravdovými hrdiny se staneme tehdy, když mu budeme čelit s důstojností, trpělivostí a vírou. Bůh po nás žádá, abychom věnovali pozornost i drobným problémům, s nimiž se každodenně potýkáme a vždy si kladli otázku: „Co se Bůh jejich prostřednictvím snaží v mém životě změnit?“A potom se modlili: „Bože, použij tyto problémy k tomu, abych se změnil.“

         Je zajímavé, že když si uvědomíme, jak zoufale se potřebujeme změnit, tvrdohlavě se tomu bráníme. Tato tvrdohlavost ovlivňuje naši víru. Chceme po Bohu, aby nám zajistil příjemný život a vyšlapal nám bezpečnou cestu, na které nás nepotkají žádné těžkosti, žádné nepříjemnosti či trápení. Naneštěstí Bůh takový není a není takový ani život. Jak napsal M. Scott Peck:

 

         Život je těžký. To je velká pravda, jedna z největších.

Jakmile si to uvědomíme, pak už se tak těžký nezdá.

Pokud totiž přijmeme skutečnost, že život je těžký,

 přestane nás to znepokojovat.

                  

Pokud budeme chtít, Bůh může využít těžkostí k tomu, aby z nás udělal lepší lidi. On udělá vše, co je potřeba, aby nám pomohl. My ale musíme být ochotní se na Něj obrátit, postavit se sami sobě a chtít se změnit. Odpoví Bůh na naše modlitby? Promění nás? Určitě ano, přestože o způsobu, jakým k tomu dojde, nevíme nic. Duch svatý musí proniknout do hlubin našeho srdce. Sami totiž nedokážeme říct, co by se v nás mělo změnit a co by měl Bůh udělat. Vyslyší naše modlitby způsobem, který je pro nás v současnosti nepochopitelný, ale v budoucnu, až uvidíme, kolik toho pro nás Bůh v životě udělal, smysl všeho pochopíme.

         Samo čekání na vyslyšení modlitby je velice důležité, tvůrčí a užitečné, jako když se zdevastovaný les pomalu zotavuje z ničivého požáru a nakonec je ještě krásnější, než byl původně.

         To, co z našeho hlediska vypadá jako nevyslyšená modlitba, nemusí být nevyslyšenou modlitbou z Božího pohledu. Někdy jsme jako malé děti – myslíme si, že víme, co je pro nás nejlepší. Jenže krajina našeho života sahá dál, než kam oko dohlédne, což platí především o modlitbě. To, co si myslíme, že by pro nás z krátkodobé perspektivy bylo dobré, nemusí z dlouhodobé perspektivy být vůbec dobré.

         Navrhuji nicméně toto: Když se modlíme, buďme nejen smělí, ale také přizpůsobiví. Na svých představách bychom neměli příliš lpět, ale měli bychom pozorně sledovat, jestli Bůh neodpovídá na naše modlitby jinak, než jsme chtěli a žádali. Ve skutečnosti se může stát, že to, co se z našeho hlediska jevilo jako nevyslyšená modlitba, bylo z širšího hlediska vyslyšenou modlitbou.

         Pokud se z historie spasení můžeme něčemu naučit, pak tomu, že Boží vykupitelské dílo potřebuje hodně prostoru a času. Boží plány dalece překračují to, co můžeme okem zahlédnout a myslí uchopit.

 

 

BOŽÍ SKRYTÁ VŮLE

            

Boží vůle není jen zjevená, kterou můžeme poznávat v Písmu, ale i skrytá. Skrytá Boží vůle je neproniknutelná a tajemná. Je výrazem svrchované moci, s níž Bůh řídí lidské dějiny a vede k nám neznámému, leč bezpochyby vítěznému konci. Jsme součástí Božího příběhu, který vede ke spasení lidstva i za cenu ztrát. Bůh ví, protože přesahuje prostor i čas; my nevíme, protože jsme časem a prostorem omezeni.

         Všechno, co se na zemi odehraje, je nějakým způsobem v souladu s Boží vůlí. Je těžké tuto myšlenku přijmout, protože v dějinách se odehrálo hodně věcí, které se zdají být v přímém protikladu k Boží vůli.

         Dobrou ilustrací je starozákonní příběh o Josefovi. I přes šťastný konec si není možné nevšimnout, jak je tento příběh bolestný a krutý. Na první pohled se zdá, že to, co se Josefovi přihodilo, je v rozporu s Boží vůlí. Bratři ho zradili a prodali do otroctví. O několik let později ho křivě obvinila manželka jeho pána a díky tomu Josef strávil mnoho let ve vězení. Kdo by se odvážil takové neštěstí nazývat Boží vůlí?

         Kdyby ale k těmto událostem nedošlo, stalo by se něco mnohem horšího: obyvatele Egypta by čekal hrozný hladomor a záhuba by potkala i členy Josefovi rodiny. Josefovým bratrům by se nedostalo bolestivé, ale velmi poučné lekce o spravedlnosti a Josef by nevěděl nic o sebeobětování a odpuštění. Bůh tak tajemným způsobem naplnil plán, o kterém předem nikdo nic nevěděl a který nikdo nedokáže pochopit.

         Je třeba si uvědomit, že Josef byl určen k velkým věcem, ale nejprve k nim skrze kruté zkušenosti musel dozrát. Tak jak byl, byl pro Boha nepoužitelný.

         My se často modlíme, aby náš svět byl jiný, aby se změnil k lepšímu. Prosíme Boha, aby nějakým způsobem změnil svět, který leží vně našeho JÁ. Prosíme o to, aby náš partner byl láskyplnější, děti poslušnější, církev jednotnější, přitom ale zapomínáme, že my sami potřebujeme změnu. Jako by se nás to netýkalo, jako bychom neměli žádné chyby. My ale nejsme dokonalí, ani si nezasluhujeme, abychom žili v dokonalém světě. Proto bychom měli ve svých modlitbách prosit Boha, aby změnil hlavně nás. Teprve potom, až se změníme, můžeme s naší pomocí proměnit okolní svět. Naše modlitby nebudou nikdy správné, dokud nepřipustíme, že potřebujeme stejnou, ne-li větší proměnu, jako lidé kolem nás.

         Musíme se modlit hlavně sami za sebe. Musíme prosit Boha, aby nás změnil k obrazu svému. To je modlitba, která Bohu působí potěšení. Modlitba působí změnu ve mně a já pak měním to ostatní. Modlitba působí zázraky v lidské povaze.

 

         Ať už duchovní dospělostí dosáhneme hlubokým uvědoměním si hříchu či prožitím bolestného utrpení nebo prostřednictvím boje s životními okolnostmi, touha zavolat na Boha „Dej mi!“ se v nás promění v hlubší modlitbu: „Přijmi mne!“ Jinými slovy: přestáváme Boha oceňovat za to, co nám může dát a začínáme Jej milovat pro to, jaký je a kým se díky Němu můžeme stát.

         Tomu se říká posvěcení. Odevzdáváme se do Božích rukou a prosíme, aby s námi Duch svatý udělal to, co považuje za nejlepší, i když to zároveň může být velmi obtížné.      

 

         Plán spásy nás učí, jak se máme modlit. Ukazuje nám, že máme být přizpůsobiví, trpěliví a především se máme na věci dívat z nadhledu. Vezměme si například příběh Rút, který se odehrál v roce 1100 před Kristem. Její tchýni Noemi zemřel manžel a zanedlouho i její dva synové. Jedním z těch synů byl manžel Rút. Noemi prožívala naprostou bezmoc a beznaděj. Trápila se, jestli vůbec dokáže přežít. Její snacha Rút zůstala s ní a chodila na pole sbírat obilí, které tam zůstalo po žencích.  Při práci na poli jednoho dne potkala Boáze, staršího zámožného muže, který byl s Noemi v příbuzenském vztahu. Ten jí nabídl svoji ochranu a nakonec ji požádal o ruku. Pravděpodobně to nebyl vztah, který by si Rút přála, ale byl to vztah, který si přál Bůh. V tomto případě to byl dokonce vztah, který byl připraven v nebi. Rút otěhotněla a narodil se jí syn Obéd. Ten se později oženil a se svou ženou měl syna Jišaje. O mnoho let později se oženil i Jišaj a jeho žena mu porodila osm synů. Jedním z nich byl David, který se stal králem Izraele. Tímto však příběh nekončí. O několik staletí později se jednomu potomku z tohoto rodu narodil Ježíš – Spasitel světa!

         Rút ani v nejmenším netušila, co se odehraje v daleké budoucnosti. Nevěděla nic o Božím plánu spásy ani o Ježíši Kristu. Životní příběh Rút nás učí, že když se modlíme, musíme život vnímat v širších souvislostech a hledat v něm známky podivuhodného Božího díla, které Bůh koná pro záchranu tohoto světa.