Jdi na obsah Jdi na menu
 


zázrak na řece Kwai

V mezilidských vztazích potřebujeme vzájemné odpuštění. Bez něho se život stává nesnesitelným. O síle odpuštění vypráví i následující příběh, který se skutečně stal. V knize „Zázrak na řece Kwai“ ho zaznamenal skotský kapitán Ernest Gordon.

obrazek

Ve II. světové válce zajali Japonci v Singapuru mnoho tisíc britských vojáků. Odvlekli je na hranice mezi Barmou a Thajskem, kde pro ně byly v džungli vytvořeny zajatecké tábory. Museli pracovat deset hodin denně na žhavém slunci při budování železniční tratě, která měla spojit Bangkok a Rangúnem. Stavba „Železnice smrti“, na které byl postaven i legendární most přes řeku Kwai, stála životy 16 tisíc válečných zajatců. Mnoho jich zemřelo vyčerpáním, jiné skolily tropické nemoci, část zahynula při zoufalých pokusech o útěk z tábora. V takových nelidských podmínkách se začali zajatci mezi sebou nenávidět. Kradli si věci, udávali jeden druhého a chovali se k sobě jako divá zvěř.

Mezi zajatci byl kapitán Ernest Gordon. Po dvou letech těžké práce vážně onemocněl. Umístili ho do stanu, kde umíralo mnoho zajatců. Kapitán věděl, že je s ním konec, protože zajatcům, ze kterých Japonci neměli užitek, nedávali ani misku rýže.

obrazek

V zajateckém táboře byli i dva věřící poddůstojníci; jmenovali se Moore a Miller. Dověděli se, že jejich kapitán je ve stanu smrti. Přemýšleli, jak by mu mohli pomoct. Musí se přece najít způsob, jak to zde změnit a nechovat se k sobě jako divoká zvěř! Místo toho, aby si po těžké práci odpočinuli, každý den se o něho starali.

Jejich jednání si všimli ostatní zajatci a postupně měnili své chování. Začali k sobě být přátelští. V táboře bylo několik vojáků, kteří měli amputované nohy. Neměli naději, že přežijí, protože nemohli pracovat. Jeden muž začal vyrábět protézy ze dřeva a starých plechovek, aby jim zachránil život.

obrazek

Jednou Gordonovi muži stáli na nádraží a čekali na práci. Vtom přijel vlak, ve kterém byli japonští vojáci, vracející se z fronty. Ve špinavých vagónech bylo mnoho raněných a umírajících. Gordonovi lidé nečekali na rozkaz. Sami šli pomoci raněným, bez ohledu na to, že to byli jejich nepřátelé. Omyli a obvázali jim rány, dali jim napít, vagony pak vyčistili. 


 obrazek

Když se blížil konec války a Japonci věděli, že prohrávají, poskytli britským zajatcům v táboře více svobody. Dokonce jim dovolili postavit obyčejný dřevěný kostelík, kam se chodili modlit.

Jednou seržant Miller předčítal po verších modlitbu „Otče náš“ a ostatní ji po něm opakovali. Když přečetl verš: „Odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme našim viníkům,“ nastalo naprosté ticho. Nikdo tento verš neopakoval. Najednou si uvědomili, že prosí Boha, aby jim odpustil, tak jako oni by měli odpustit svým nepřátelům, dozorcům v táboře smrti. Do napjatého ticha opakoval seržant tento verš ještě jednou. Přidalo se jen několik mužů. Pak ho přečetl ještě jednou. Tentokrát se přidala většina. Mnozí padli na kolena a plakali. Bůh se dotýkal jejich srdcí, ve kterých byla dosud zloba a touha po pomstě. Boží moc měnila lidské životy od nenávisti k odpuštění a lásce. Stávali se z nich jiní lidé. Drsní a válkou citově otupení vojáci se vraceli do normálního života obohaceni cennou zkušeností, že s Boží pomocí je možné opravdu odpustit.

Dnes nežijeme v tak těžkých podmínkách. Přesto je kolem nás mnoho nenávisti a násilí. Kdo nedokáže odpustit a připomíná dávné křivdy, jitří nejen stará zranění, ale dál podněcuje nelásku a zlobu. Je často nemožné dopátrat se počátku nespravedlnosti a odstranit ji. Zbývá jen jediná cesta – odpuštění. Odpuštění jakoby odřízlo provazy, které nás poutají k dávné nespravedlnosti.

Bez Boží pomoci je nemožné beze zbytku odpustit. Boží pomoc je připravená: vždyť Bůh odpustil i nám! Jeho Syn – Ježíš Kristus zemřel za naše viny na kříži. A právě víra v odpuštění našich vin skrze Kristovu oběť dává i nám sílu odpouštět. 
 

Železnice smrti
obrazek

Most přes řeku Kwai byl jedním z klíčových bodů 415 kilometrů dlouhé zásobovací železniční trasy mezi Bangkokem a Rangúnem, kterou v letech 1942 a 1943 pod dohledem japonských okupačních vojsk stavěly tisíce válečných zajatců a místních civilistů. Kromě 250 000 asijských otroků tu dřelo asi 60 000 Australanů, Britů, Holanďanů a Američanů.

obrazek

Stavělo se ve dne v noci, neprostupnou džunglí i skálami, bez lékařské péče, s minimem jídla, ve vedru a hrozných hygienických podmínkách. Pětina zajatců zemřela – i proto trasa proslula jako Železnice smrti. Nejvíce však při stavbě trpěli dělníci z Thajska, Barmy, Malajsie a Indonésie. Japonci se k nim chovali hůře než ke zvířatům, zahynulo zde až 100 000 příslušníků těchto národů.

Most byl na konci války vážně poškozen bombardováním. Po opravě slouží dodnes a stal se vyhledávanou turistickou atrakcí.

Příběh britských zajatců, kteří se podíleli na výstavbě trati, zachytil v knize „Most přes řeku Kwai“ spisovatel Pierre Boulle. Podle jeho románu byl později natočen stejnojmenný film, který získal sedm Oscarů.

 

obrazek

Příběh je vybrán z knihy vzpomínek skotského kapitána Ernesta Gordona „Zázrak na řece Kwai“. Podle této knihy vznikla filmová adaptace nazvaná „Na konci všech válek“.

DVD „Na konci všech válek“ si můžete objednat na www.popron.cz