Osamělý člověk musí procházet sžíravými pochybnostmi, zoufalstvím, temnotou a zmatkem duše, protože není v blízkém společenství s jiným obrazem světa, než s tím, jaký si vytváří on sám. Chtěli bychom si namluvit, že jádrem problému naší prázdnoty je láska. Ale problém je mnohem hlubší. Mé izolované já se nikdy nepotká a nesmísí s jiným. Láska není konečným lékem na osamělost duše. Někteří lidé totiž povyšují lásku jen na úroveň citových očekávání, která jim však nikdy nevytvoří spolehlivou půdu pod nohama. Právě proto, že tak nesmírně toužíme po lásce, udělali jsme z ní boha. Denis de Rougemonts řekl: „Láska přestává být démonem tehdy, když přestává být bohem.“ Jinými slovy, láska sužuje, když je zbožštěna a samoúčelná. Přesto se za ní pořád štveme jako lovci za vidinou, že ta věc zvaná „láska“ se stane naší konečnou trofejí. A tak ji oslavujeme, dychtíme po ní – a nikdy nepotkáme to, o čem sníme. Přestože láska je nesmírně mocnou zkušeností života, není odpovědí konečnou a nejvyšší. A hledání čehosi „za“ či „nad“ neúprosně pokračuje s neochabující silou. V jistém smyslu není tento trvalý hlad pro naše moderní a postmoderní ego pouze zneklidňující, ale přímo ničivý. Vždyť všechno, co si vytváříme, abychom okusili větší pocit „společenství“, pořád selhává a nestačí a my musíme hledat stále nové a lepší prostředky a ve větším množství.

A přesto, čím více se těmito „zaháněči samoty“ obklopujeme, tím více se jakýmsi záhadným způsobem vzdalujeme od možnosti nalézt na samotu odpověď. Pro názornost nám nejlépe poslouží obraz malého chlapce obklopeného o Vánocích hromadou nejdůmyslnějších a nejdražších dárků. Pár minut poté, co si všechny dárky otevřel a prohlédl, sedí v pokoji a civí do zdi, deprimovaný tím, že tolik věcí ho znudilo v tak krátkém čase. A stejně tak i my všichni sice ochutnáváme všechny nové nabídky, lákadla a zážitky, přesto nakonec cítíme jen zmatek a údiv, kam že se to zaslíbené uspokojení tak rychle vytratilo.

Naše doba nám přinesla nebývalé možnosti, ale zklamání na sebe nedalo dlouho čekat. Především jsme vstoupili do věku komunikace. Nikdy dříve nemělo lidstvo takové prostředky, které mohou v člověku ve vteřině vyvolat pocit uspokojení nebo naopak silné touhy. A přesto uprostřed všech komunikačních možností vyrůstají vyšší a hůře překonatelné zdi mezi lidmi. Dodatečně zjišťujeme, že vynálezy a pokrok nás nedostaly vůbec nikam.

Příliš zaměstnaní touhou po lásce jsme ztratili ze zřetele její zdroj. Dokud nenajdeme Toho, který jediný je hoden uctívání, naše srdce bude bloudit v pustině samoty. S láskou k Bohu pak budeme moci překonat cokoliv. Jestliže se obrátíme na Původce lásky, najdeme pramen, který vyživuje kořeny a větve prorůstající vše ostatní.

„A neklidné je naše srdce, dokud nespočine v Tobě.“

Ano, na lásce záleží, ale není konečným cílem. Láska nás má do cíle přivést. Tím cílem je otevřená Boží náruč, do níž se dostaneme po cestě, kterou nám připravil Spasitel Ježíš Kristus. Jedině tak se zbavíme osamění a toho neukojitelného hladu, který nám dělá ze života peklo už tady na zemi.

„Jako laň dychtí po bystré vodě, tak dychtí duše má po tobě, Bože!“ (Žalm 42,2)