Jsme bytosti s hlubokým nitrem, které se snažíme objevovat, zkoumat a usměrňovat. Každý z nás je sebou nějak jinak a my jsme povinni tuto skutečnost plně respektovat. A protože každý z nás vnímá svět jinak a chce něco jiného, nemůže existovat něco jako absolutní pravda, protože pravdu má každý svoji vlastní. Tento subjektivismus je v ostrém protikladu s tradiční morálkou, která je objektivní a vychází z myšlenky, že něco je správně a něco je špatně. Zatímco sekulární morálka staví do popředí lidské „já“ a nutnost jeho seberealizace, tradiční morálka staví do popředí Boha, který od člověka vyžaduje dodržování určitých norem. Tedy zatímco podle tradičního pohledu je morálka „někde tam venku“, dnes je pro spoustu lidí „tady uvnitř“. „Já“ je to, o co tu kráčí, co určuje hodnotu všeho, ne Bůh.

Podle tradičního křesťanského pohledu je však to naše tolik opěvované božské „já“ zcela zkažené, takže všichni do jednoho potřebujeme, aby do nás zvenčí vstoupila Boží milost a naši padlou lidskou přirozenost proměnila. V dnešní době se naopak zastává názor, že lidé jsou v jádru dobří a k tomuto dobrému jádru se mohou nejrůznějšími psychologickými technikami opět vrátit. I člověk odmítající Boha si často dobře uvědomuje, že existuje rozdíl mezi tím, jací jsme a tím, jací bychom měli být. Ale kdo určuje, jací bychom vlastně měli být? A jak toho dosáhnout?

Sekulární etika podporuje individualitu – každý má své vlastní morální předpisy a každý je člověkem po svém. Také se střeží pokrytectví. Není nic horšího, než předstírat, že jste někdo, kdo nejste. Proč si na něco hrát a žít ve lži? Lepší je žít přirozeně, i když pár lidí pozvedne obočí, a snažit se, aby vás lidé přijali takové, jací jste. Nejhorší je, že v naší postmoderní době se hned ze všeho udělá norma. Nic už není nepřirozené, ani zakázané. Každý má možnost naplňovat své potřeby po svém, byť by to bylo jeho okolí sebevětším pohoršením. „Já“ vládne.

V sekulárním kodexu je klíčovým prostředkem sebevyjádření a seberealizace umění. Umělec už nenapodobuje přírodu a svět kolem sebe. Už nectí vnější pravidla, nesnaží se svět obohatit, nýbrž pomocí soch, obrazů a básní odhaluje své (často nesrozumitelné) vnitřní já a ostatní jsou povinni předstírat, že tomu rozumí. Už samotný pojem ´umění´ napovídá, že člověk něco umí, avšak abscence jakéhokoli umu četných novodobých děl mluví za vše. Některá díla se hodí maximálně jako doplněk k sedací soupravě. Je to jenom pomalovaný povrch, nic víc. Snad jediné, co se dnes od umění vyžaduje je jakýsi „pokrok“, který některé umělce dohání až k absurdnosti. Omlouvám se, pokud jsem někoho urazila, ale měli bychom být upřímní, ne? Podobné obrazy mi spíše připadají jako výsměch skutečnému umění.

Při pohledu na něco takového bychom asi měli zvolat: „Jak bohatý duch!“ A snažit se objevit, co tím chtěl umělec vyjádřit. Ale obávám se, že není co objevovat. Naopak, podobná díla jsou vyjádřením nesmírného hladu lidské duše po nějakém smyslu. Kam jdeš, člověče? Co vlastně chceš? Odpověď je: „Nevím, už mě všechno tak nudí.“ A proto zkoušíme nové pohledy, nové zážitky, nové směry – a ono pořád nic. A čím dál větší NIC. Dalo by se bez nadsázky říci, že dnešní dobu nejlépe vystihuje slovo ZTRÁTA – ztráta směru, ztráta obecné pravdy, ztráta cíle, ztráta jakéhokoli smyslu. Tato ztráta však nepovstala sama od sebe, to my jsme ji stvořili, protože jsme zavrhli duchovní hodnoty, které dělaly svět smysluplným. Zavrhli jsme Stvořitele, abychom následně zjistili, že bez Něho nemá smysl vůbec nic.  

Už neexistují žádné normy, žádné hranice. Vše se překračuje ke škodě nás všech, protože svět bez hranic nemá žádný tvar, ani smysl. Proč vlastně Bůh stanovil hranice, které máme tendenci neustále překračovat? Snad jenom proto, abychom měli co překračovat? My lidé odjakživa bereme hranice jako nějaké omezení, jako vězení – ztrátu svobody. Proto se od toho krutého Dozorce snažíme odpoutat a tolik toužíme po svobodě, které ale nejsme schopni dosáhnout, protože jakmile se zbavíme Boha, padneme do rukou těm skutečným tyranům. A tak kdo má rozum pochopí a kdo nemá rozum nepochopí, že Bůh není krutý Dozorce, ale naopak ochránce a svobodní jsme jenom tehdy, když zůstáváme v Bohem vymezených hranicích, které mají za úkol nás chránit. Boží zákony odjakživa chránily lidskou psychiku, chránily rodinu, zdravé mezilidské vztahy a především děti. Bůh věděl, čemu propadneme, když tyto hranice překročíme, proto je stavěl.

Sekulární morálka je založena na zhoubném předpokladu, že mé vnitřní já je dobré. Co vlastně najdeme ve svém nitru? Samozřejmě cit, něhu, jemnost, lásku. . . ale také krutost, chtíč, nenávist, závist, škodolibost. . . Lidské nitro je jako kotlík, v němž se mísí vše dohromady. Celá řada psychologů vám potvrdí, že pod motivací, kterou si připouštíme, na nás působí i jiná, často méně chvályhodná motivace. I ušlechtilé pohnutky jako lítost a soucit mohou vyvstat z pocitu nadřazenosti a pohrdání, který se zdráháme sami sobě přiznat. I ke zdánlivě štědrému jednání nás může pudit sobecká touha vyvýšit se a posílit své ego. Náchylnost k dobru v nás učitě je, ale náchylnost ke zlu také. Otázka zní: „Když sekulární morálka hledá vnitřní já, které já vlastně hledá? Podle čeho rozpozná to dobré od toho zkaženého?“ Na to samozřejmě nedokáže odpovědět, protože si odmítá připustit, že lidská povaha je v jádru zkažená. A nějaké svědomí? To člověku umí pořádně zkazit zábavu. Tak kdo by se jím řidil? Vždyť svědomí nás vede k tomu, abychom se uměli vzdát toho, co se nám líbí a místo toho dělali to, co je správné. A co je správné? Krásně to vystihl apoštol Pavel ve svém listu Filipským: „. . . v ničem se nedejte ovládat ctižádostí a ješitností, nýbrž v pokoře pokládejte jeden druhého za přednějšího než sebe; každý ať má na mysli to, co slouží druhým, ne jen jemu.“ Jak v ostrém protikladu tato věta zní v dnešní době! Jak rádi se dnes ve všem necháváme ovládat ctižádostí a ješitností, v pýše pokládáme sami sebe na první místo a máme na mysli to, co slouží především nám a zase jenom nám.

Být pokorní. Stáhnout se z popředí. Sesednout z trůnu. To se nám nechce. A už vůbec se nám nechce ten trůn přenechat Tomu, komu skutečně náleží – Pánu nás všech, našemu Stvořiteli. To On nás stvořil a proto nám také nejlépe rozumí. Tedy ne my, ale Bůh. To On stanovil, co je dobré a zlé a vyvozuje důsledky z našeho chování. Před Ním nestačí utéci k individualitě a seberealizaci. Jeho nezajímají naše výmluvy, to jak my to vidíme nebo cítíme. Ono totiž vůbec nezáleží na tom, co a jak prožíváme, ale kam to vede. A vede to například k tomu, že nejenom homosexualita je dnes považována za normu, ale už se uvažuje i o tom, že by za normu mohla být považována i pedofílie. Každý má přece právo vyjádřit svou lásku a touhu způsobem, který je mu vlastní. Tak proč se omezovat? To je svět, po kterém toužíte? Jistě ne, ale tímto směrem se naše společnost bude ubírat, přesněji řečeno již ubírá, pokud budeme dál klást hlavní důraz na své božské a tolik nemocné JÁ.

Ani sám Boží Syn Ježíš Kristus nepřišel proto, aby oslavoval sám sebe, ale proto, aby nám ukázal cestu k Bohu. Aby se tou cestou stal, musel se obětovat – kvůli nám. Ačkoli Mu byla dána veškerá moc na nebi i na zemi, nevyužil ji pro svůj vlastní prospěch, ani pro své vlastní oslavení, ale vždy plnil vůli svého Otce – tedy účel, za kterým byl poslán. Krátce před svým zatčením se modlil: „Otče, chceš-li, odejmi ode mne tento kalich, ale ne má, nýbrž tvá vůle se staň.“ (Lukáš 22,42) Ježíš Kristus si ani jednou nedovolil přestoupit Boží zákon, protože znal svého Otce. Postmoderní člověk přestupuje Boží zákony naprosto běžně, protože Boha nezná a ani znát nechce. Neví, s kým má tu čest, proto je v něm tolik troufalosti, pýchy, nadřazenosti a falešné sebejistoty. Původně se domníval, že až se konečně osvobodí od toho šíleného bludu jménem křesťanství, bude konečně svobodný a šťastný. Jste šťastní?