Než jsem přijala Ježíše Krista, zkoušela jsem všechno možné. Kupovala jsem si knihy o okultismu všeho druhu a kde co jsem si i vyzkoušela. Mým hlavním problémem byla zvědavost a problémem č. 2 – nevědomost. Díky tomu jsem se dostala pod tak silný nápor temných sil, že bych to nikomu nepřála. Neustále jsem kolem sebe cítila přítomnost něčeho zlého. Neuměla jsem si to vysvětlit, ale dnes už vím, že to byl démon. Došlo to tak daleko, že jsem nemohla být ve svém pokoji. Věděla jsem, že je tam se mnou. Cítili to i moji přátelé, kteří mě chodili navštívit. Nemohli tam být a báli se i mně. V noci mi každou hodinu někdo klepal na dveře. Jednou jsem dokonce ve škole při vyučování cítila něčí ruce na mém krku. Po celém domě se ozývaly záhadné zvuky – především z půdy. Myslela jsem si, že blázním z knih, které čtu – nebyly to žádné večerníčky! Pak jsem ale s hrůzou zjistila, že moje babička, která žila s námi, měla stejné zkušenosti jako já  a připadalo jí to normální! Prý se tak projevuje duch její maminky, kterého si nechala vyvolat u nějaké čarodějnice. Začala jsem hledat způsob, jak to zahnat. Nakonec jsem v jednom duchařském časopisu pomoc přeci jen našla. Psali tam, že mám říct: „Ve jménu Ježíše Krista ti přikazuji, abys odešel!“ A fungovalo to! Musela jsem to ale říkat docela často, protože se to pořád vracelo. Přesto však jsem pocítila obrovskou úlevu. Na základě toho mě osoba Ježíše Krista – mého Zachránce – začala zajímat. V té době v televizi zrovna probíhal film Ježíš Nazaretský, který mě naprosto uchvátil. V babiččině skříni jsem našla starou zaprášenou Bibli a v ní obrázek Pána Ježíše, který se stal mým pokladem. Naučila jsem se zpaměti Otče náš a každý večer jsem se ho modlila. Tlak temných sil ustoupil, ale stále jsem byla pod jejich vlivem. Nevěděla jsem totiž to hlavní – křesťan není ten, kdo používá modlitbu nebo nějakou stať z Bible jako kouzelnou formuli. Křesťan je ten, kdo má osobní vztah s Bohem, vydal Mu svůj život a plně Mu důvěřuje. Trvalo ještě mnoho let, než jsem došla k poznání této velké pravdy.

Po nějaké době mé prvotní nadšení ustoupilo a já jsem na Ježíše Krista zapomněla. On ale nezapomněl na mě. Poslal mi do cesty člověka, který mě nasměroval na správnou cestu, a kterému jsem nedokázala odolat – byl to můj manžel Jirka. Díky němu jsem se dostala do křesťanského prostředí a pod vliv dobrého faráře, který mi vše trpělivě vysvětloval. Začala jsem studovat duchovní literaturu a hledala odpovědi na všechny své otázky – a že jich bylo! Příliš jsem se ale soustředila na to, aby mi vše do sebe perfektně zapadalo, zatímco skutečná podstata křesťanské víry mi tak trochu unikala. Vědomosti, které jsem získala mě na jednu stranu velmi uspokojovaly, na druhou stranu jsem ale často mívala pocity sklíčenosti až deprese. Stále jsem měla komplexy, že pro Boha nejsem dost dobrá a dokonalé svatosti nikdy nedosáhnu. Pak mi ale Bůh začal ukazovat, že dokonalý není žádný křesťan, a i přesto může prožívat hluboký pokoj. Absolutně bezhříšný život nedokáže žít nikdo. Ani biblické postavy nebyly bez chyby, natož pak já. Nejde o to, být dokonalý. Bůh po nás žádá, abychom byli upřímní - když už tedy ne před druhými, tak alespoň sami před sebou. Vždy, když zjistím, že v mém životě je něco, co se Bohu nelíbí a co sama nedokážu odstranit, prosím Ježíše Krista o pomoc. Jednoduše Mu řeknu, že mám ten a ten problém, na který nestačím a On přijde a vyhraje ten boj za mě. Tomu se říká "žít vítězný život". Ne já, ale On je ten, kdo vítězí. Tam, kde já končím, On začíná.

Uvědomila jsem si také, že nemohu pořád jenom přijímat, cítila jsem, že ze sebe musím začít něco vydávat. A tehdy jsem se dostala k jádru, k podstatě víry a tou je LÁSKA. Nemyslím tím nějaký povrchní chvilkový cit, mám na mysli životní postoj. Opravdovou lásku k Bohu a  k lidem. Duch svatý mě vedl k tomu, abych se na lidi kolem sebe začala dívat Božíma očima. To znamená s láskou, s pochopením, s trpělivostí, nevystartovat hned, když mě někdo rozčílí a umět odpouštět. Byla to pro mě těžká Boží škola, protože tyhle věci nejsou pro většinu lidí přirozené. Ani nemohu říct, že dnes už to kdovíjak zvládám. Pořád se učím, a přitom dělám spoustu chyb. Každý malý krůček dopředu je pro mě velkým vítězstvím. Učím se žít život, který má smysl nejenom pro mě, ale i pro lidi kolem mně. Věřím, že hlavním smyslem mého života je předávat Boží lásku dál a říci lidem o nádherné nabídce spasení, která platí úplně pro každého.

Hanka