Chtěla jsem být nejlepší!

V léčebně jsem poznala kluka, který si žiletkami vyškrabával do kůže nápisy. Na otázku proč to dělá, mi odpověděl, že se mu vždy uleví, když vidí tu krev a na chvíli zapomene, co ho trápí. V nejhorších chvílích života jsem si na něj vzpomněla a v touze po klidu jsem sáhla také po žiletce. Ze začátku mi opravdu pomáhalo přehlušit psychickou bolest bolestí fyzickou. Časem se žiletka pro mě stala závislostí jako pro kuřáky nikotin. Uprostřed depresí jsem nacházela úlevu v tom, že mě alespoň kůže bolí víc než duše.

Nebyla jsem oblíbená
Na základní škole mě babička vedla k tomu, abych se hodně učila. Pěstovala ve mně cílevědomost. Přála si, abych si vždy při příchodu ze školy nejdřív udělala úkoly a potom se věnovala svým zájmům. Postupně jsem sama od sebe začala přebírat zodpovědnost za svoje známky. Svoji neoblíbenost u spolužáků jsem si začala kompenzovat úspěchy ve škole. Chtěla jsem být ve všem lepší než ostatní. Ze všech chytrých a úspěšných lidí v mém okolí se stali soupeři. Moje nezdravá cílevědomost mi v životě začala dělat velké problémy. Pokračovalo to tak, že jsem v páté třídě kvůli špatné známce dokonce už nechtěla ani žít.

Na druhém stupni jsem školu přestala psychicky zvládat. Ztrácela jsem soustředění. Důsledkem toho mi učení moc nešlo do hlavy. Ze svých neúspěchů jsem začala obviňovat učitele. Stačilo mi, aby se na mě někdo špatně podíval a už mi zkazil den a vytvořil záminku k tomu, abych si doma stěžovala. Se špatnými známkami jsem se nemohla smířit, a proto jsem začala se záškoláctvím, z čehož plynuly další potíže.

Rodina mě začala odsuzovat. Ze všech stran jsem slyšela, jak jsem špatná a jak všem kazím život. Nejvíc mě trápilo, že jsem působila bolest mojí babičce, protože ta na tom kvůli mně nebyla psychicky moc dobře a říkala mi, že ji jednou přivedu do hrobu. Můj život nemá žádnou cenu! Situace došla tak daleko, že jsem se musela začít léčit na psychiatrii. Můj psycholog začal pomalu zvažovat, jestli nebude lepší dát mě do nějakého ústavu, protože jsem odmítala chodit do školy. Moje rodina se smiřovala s tím, že už s nimi nebudu. Vlastně se jim ani nedivím. Když se na to tak zpětně podívám, tak doposud nechápu sama sebe. Někdy mi dělalo problém jen otevření dveří při ranním odchodu do školy. Jednou se mi zdálo, jako by mě někdo držel za ruku a já prostě nemohla odejít. Sáhnout na kliku a otevřít dveře pro mě bylo nepřekonatelné. Při pohledu na nešťastnou babičku jsem došla skálopevného přesvědčení, že můj život nemá žádnou cenu.

Jedna dobrá paní psycholožka, z mnoha doktorů, kterým byl na rozdíl od ní naprosto lhostejný můj stav, mi pomohla vrátit se do školy a já začala opět fungovat. Vždy mě ale opět uzemnily řeči mojí rodiny, jako například: „Doufám, že nebudeš zase tak hloupá a nepřestaneš chodit do školy.“ A tak pro mě byl zhruba půl rok školní docházky neustálým odrážením se ode dna, přičemž mi vždy pomáhala „věrná“ žiletka. Neviděla jsem zatím jiný způsob, jak si alespoň trošku pomoct. Navzdory mé pravidelné docházce se vždy našel někdo, kdo vytahoval moji minulost. Snažila jsem se, aby se na všechno zapomnělo a už se nikdo k ničemu nevracel, proto jsem dbala na to, abych nedala žádnou záminku k dalším řečem.

Nečekaný zvrat
O prázdninách téhož roku mě rodiče přihlásili proti mé vůli na křesťanský tábor. Vůbec jsem nechápala, jak někdo v dnešní době může věřit v Boha. Křesťanství jsem brala spíš jako víru pro staré lidi a slabochy. Na tomto táboře však zmizely všechny moje předsudky vůči křesťanům. Poznala jsem, že jsou opravdu fajn a postupem času jsem si mezi nimi našla moc dobré kamarády. Kdyby mi tito moji noví kamarádi tenkrát neřekli, že znají Boha, tak bych zřejmě hodně přemýšlela nad tím, kdo nebo co je takto změnilo.

Po návratu z tábora jsem byla ze všech těch nových lidí a zážitků nadšená. Dokonce se mi dostala do rukou Bible, kterou jsem si četla, i když jsem jí zatím moc nerozuměla. Také modlitby byly pro mě něco nového, ráda jsem dlouho Bohu předkládala své prosby za ostatní i za sebe. Ale moje víra byla velmi nestálá a založená na emocích. Samozřejmě, že se mi nevyhnuly ani pochybnosti a mé nadšení začalo opadat. Přibližně po měsíci jsem se opět začala více vídat s křesťany a moje kamarádky, které jsem poznala na táboře, mi pomohly u Boha pevně zakotvit. Zjistila jsem, že Bůh je živý a rozhodla jsem se žít s ním naplno. Prosila jsem Ho, aby mi odpustil všechny moje hříchy. Konečně jsem mu bez pochybování odevzdala celý svůj život.

Nový začátek
Můj vztah s Bohem se začal měnit. Nesnažila jsem se mu zavděčit vlastním úsilím, ale nechala jsem ho, aby mě měnil. Skoro ze dne na den jsem si přestala ubližovat žiletkou, protože jsem si uvědomovala, jak tím Boha trápím a to jsem nechtěla.

Můj život nyní vypadá úplně jinak. Už zbytečně nerozpoutávám velké hádky se svojí rodinou, i když na mých vztazích budu muset ještě hodně pracovat. Už dávno nejsem nejperfektnější článek třídy, dokonce dostávám i trojky na vysvědčení, což by pro mě tenkrát bylo nepřijatelné. Dnes děkuji Bohu, že zvládám průměr, protože velký úspěch zrovna pro mě často bývá jen přítěží. Nejvíc mě osvobodí, když si mohu říct: „Budu úspěšná v tom, v čem mě Bůh udělá úspěšnou, nemusím se trápit pro to, co mě omezuje, ale stačí, když budu Boha poslouchat a pracovat na tom, co mi zrovna klade na srdce.“

                                                                         Kateřina Mrhová