Naše kultura je kulturou okamžitých výsledků, okamžitého úspěchu a okamžitého uspokojení. Zvykli jsme si mít všechno pokud možno hned. Žijeme v době blahobytu a hojnosti. Máme neskutečné možnosti a k tomu, abychom jich mohli patřičně využívat, potřebujeme dvě věci – peníze a zdraví. Heslem dnešní doby by mohlo být „ZDRAVÍ ZA KAŽDOU CENU“. Ať už si blahopřejeme k jakékoliv příležitosti, nikdy tam nechybí „hlavně to zdravíčko“, na tom ostatním zas až tak nezáleží – to už se nějak srovná samo. Co na tom, že se manželé hádají, rodiny rozpadají, děti neposlouchají rodiče a utíkají z domova? Jakoby nám na tomhle všem zas až tak moc nezáleželo. Nebo se snad domníváme, že všechny tyto problémy hravě zvládneme pouze za předpokladu, že budeme při plné síle?

Pokud je tedy zdraví tou nejdůležitější věcí na světě, tak jak je možné, že úplně zdraví lidé páchají sebevraždu? Jak to, že existuje tolik zdravých a přitom nešťastných lidí, kteří nemají žádný smysl života? Moderní medicína se všemožnými prostředky snaží co nejvíce prodloužit život lidem, kteří nemají pro co žít. Možná, že se v blízké budoucnosti hranice lidského věku opravdu posune o pár let či desítek let dál. A zasáhne to právě tu generaci, která o to stojí ze všech nejméně, protože má už teď v mládí sebedestruktivní sklony.

Netvrdím, že zdraví není důležité. To ne! Každý rodič chce mít zdravé dítě. Všichni potřebujeme být jakžtakž zdraví, abychom mohli v každodenním životě normálně fungovat a zabezpečit své rodiny. Zdraví je pro život důležité, ale rozhodně není nejdůležitější. Někdy až v nemoci poznáme, co všechno jsme zanedbávali a učíme se být vděční. Zdraví nám dodává nejenom sebejistotu, ale často nás přivádí do mělkých vod. Skutečně, dokud máme vše, co potřebujeme, náš život zůstává příliš povrchní. Jakmile však přijde nemoc, začínáme přehodnocovat. Najednou máme více času na přemýšlení, nikam nepospícháme, chybí nám věci, které jsme předtím považovali za samozřejmost, a proto jsme si jich nevážili. Nemoc nemusí vždy nutně představovat zlo. Zatímco zdraví dodává našemu životu potřebnou dynamiku, nemoc nás naučí brzdit a na nějaký čas zastavit, ohlédnout se, zrekapitulovat. . . To vše jsou věci, které bychom měli dělat běžně, ale neděláme. Nasadili jsem příliš rychlé tempo, které nás nutí redukovat na maximum. Často ale vyřazujeme ze svého rozvrhu právě ty nejdůležitější věci, což může mít pro náš další život katastrofální následky.   

V Bibli je psáno: "Člověk nebude živ jen chlebem, ale každým slovem, které vychází z Božích úst." (Matouš 4,4)

Je přirozené, že se člověk stará o svůj život a chce ho zabezpečit. A nejenom svůj, ale i životy svých blízkých. Denní chléb je pro to nejdůležitějším předpokladem. Schopnosti vydělávat a mít zaměstnání jsou nutné. Jednou ale v životě přijde den, kdy zdraví selže a tělo možná už nebude moci potravu přijímat. Nejpozději potom člověk začne přemýšlet, zda život nezahrnuje přece jen něco více. Člověk totiž nežije jen chlebem - tedy fyzicky. Člověk žije, přesněji řečeno měl by žít i duchovně. A je proto smutné, že toto zjištění mnoho lidí učiní právě tehdy, když "jistoty" materiálního světa totálně selžou. Dokud je mu totiž dobře, myšlenky na to, co bude POTOM raději odsouvá stranou, aby ho příliš neznepokojovaly. 

​Ale Bůh má s člověkem v úmyslu mnohem více, než jen ponechat ho v zajetí hmotných věcí, a pak ho nechat zemřít s věčnými následky. Bůh ke svému stvoření mluví a touží být slyšen. Ovšem porušené stvoření s porušeném světě odmítá slyšet Boží hlas, a tak Bůh někdy dopouští i nepříjemné věci v našem životě, abychom pochopili, že tohle všechno, co nás obklopuje, není všechno. . . a co víc - není to to nejdůležitější. My nejsme jenom tělo a duše, jsme i duch, který potřebuje žít duchovní život, protože k tomu byl stvořen - aby komunikoval se svým Stvořitelem. A aby nám to náš Stvořitel ještě více usnadnil, poslal na svět svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. Duch člověka je nesmrtelný, proto nemůže zemřít s tímto tělem. Bude žít dál, proto je tak důležité, aby se po smrti těla dostal tam, kde bude šťastný. A o tom se rozhoduje právě nyní, po dobu trvání našeho pozemského života. Proto si nemůžeme dovolit ten luxus svůj život promrhat čistě materiálně. Nevíme totiž, kolik nám ho ještě zbývá. . .

​Potíž je navíc v tom, že nemáme záruku šťastného a spokojeného života ani v případě, že se nám vše daří a myšlenky na tyto nepříjemné věci ze svého vědomí totálně vymažeme. Všichni bez rozdílu máme v duši obrovskou díru, kterou nezaplácneme absolutně ničím. Jakékoliv snahy o naplnění této díry jsou předem odsouzeny k nezdaru. I kdybychom pohltili absolutně všechno, pořád budeme prázdní. Tuhle bezednou díru nemůže zaplnit nikdo menší než sám Bůh. Ať se nám to líbí nebo ne, jsme Jeho stvoření, která bez svého Stvořitele nemohou žít plnohodnotný život. Pokud si půjdeme svou vlastní cestou, jakkoliv lákavou, té děsivé prázdnoty a bezvýznamnosti se nikdy nezbavíme. Ta díra v duši, ta nicota, tam zůstala po Bohu, kterého jsme odstranili ze svých životů a dokud se k Němu nevrátíme a v Něm nespočineme, tak ten pravý smysl života nikdy nenajdeme.

Možná je načase přehodnotit svůj žebříček hodnot. Dokud budeme mít na prvním místě věci, které tam nepatří, nebudeme nikdy doopravdy šťastni, a to ani v případě, že k tomu budeme mít všechny předpoklady.