Jdi na obsah Jdi na menu
 


katolíkem

Vyrůstal jsem v katolickém prostředí. Celá moje rodina je široko daleko silně katolicky založená a můj strýc z matčiny strany je dokonce římskokatolický kněz. Téměř všichni naši známí jsou také katolíci. Vždycky jsem věřil v Boží existenci, ale neměl jsem s Bohem osobní vztah, protože jsem měl problém přijmout takovou víru v Boha, kterou mi římskokatolická církev nabízela. Když se dnes podívám zpět, řekl bych, že mě některá dogmata římskokatolické víry spíše zatvrzovala. Odjakživa jsem řešil různé otázky týkající se Boha, římskokatolická církev mi nemohla poskytnout uspokojivou odpověď.

 

Jako malé dítě předškolního věku jsem často býval v létě na prázdninách u strýce a babičky na faře, někdy až několik týdnů. Pamatuji si, že mi babička často vyprávěla svoje sny o tom, jak za ní chodí zemřelí lidé (duše z očistce) a prosí ji o modlitbu nebo jak ji několikrát ve spánku nebo v polospánku navštívil Ďábel. Popisovala ho jako velmi škaredého odporného tvora, ze kterého šla strašná hrůza. Dotýkal se jí různě na těle a každý jeho dotek ukrutně bolel. Také mi vyprávěla, že její zemřelý manžel za ní ve snu chodí v zářivě bílém rouchu a říká jí: „Buďte všichni hodní! Velmi těžké je dostat se do nebe!“ Býval jsem tenkrát dost ustrašený a hrozně jsem se všeho bál. Pamatuji si, že mě babička strašila očistcem. Někdo prý tam je 200 let, někdo i více a někdo zase méně. Říkala mi, že za každým hříchem následuje trest. Když člověk zhřeší a jde ke zpovědi, Bůh mu hříchy odpustí, ale tresty si musí každý sám odpykat v očistci, a tam lidé velmi trpí. Očistec se prý ještě dělí na několik částí, podle míry utrpení. Například vrahové a zloději, pokud nejdou rovnou do pekla, zůstanou hodně dlouho v té nejhorší části očistce. Ten, kdo moc závažných hříchů v životě nespáchal, se ocitne v „lepší“ části očistce, který navštěvuje Panna Maria a povzbuzuje duše. Za celý svůj život jsem nepochopil otázku odpuštění hříchů. Co to pro mě vlastně znamená? Co z toho pro mě vyplývá? Co dobrého mi to přináší? Kladl jsem si i další otázky: Co je to za odpuštění, když stejně budu tak jako tak potrestán? K čemu je mi odpuštění hříchů tedy dobré? Dovolte mi malou úvahu: V modlitbě Otčenáš jsem se modlil: „...odpusť mi Bože moje viny jako i já odpouštím těm, co se provinili proti mně...“. Kdybych měl svým viníkům odpouštět, tak jako mně odpouští podle římskokatolické církve Bůh, tak bych své viníky musel po každém odpuštění náležitě potrestat. Co je to tedy za odpuštění? Je to odpuštění jen slovem? Nebo i skutkem? Jak se to odpuštění projeví v životě odpustitele a v životě kajícníka?

Asi od 10 do 14 let jsem trpěl různými psychosomatickými nemocemi a neurózami. Jezdil jsem s matkou po různých doktorech, ale nikdo z nich nebyl schopen odhalit příčinu mého stavu. Asi ve 14 letech jsem se dostal přes tetu a strýce do hnutí charismatické obnovy nebo spíše do skupiny charismatiků, kteří to mysleli s Bohem skutečně vážně a považovali za základ Boží slovo. Jezdili jsme s rodiči na katolická charismatická setkání, které vedl italský misionář. Na těchto setkáních mi byly odhaleny šokující věci jako například, že Bůh existuje a je živý, že přirozeně i nadpřirozeně jedná dodnes nebo že existuje dar jazyků (nevěděl jsem, že je to křest Svatým Duchem). Byl jsem svědkem mnoha zázraků, při kterých Ježíš uzdravoval a dotýkal se srdcí přítomných lidí. Od té doby jsem začal mít osobní vztah s Bohem, ale z dnešního pohledu jsem byl stále „v zajetí katolických dogmat popírajících dokonalé odpuštění hříchů.“ A právě tato dogmata mi značně narušovala a rozbíjela vztah s Bohem. Mnoho dogmat a různých ustanovení mi připadalo nesmyslných. Konzultoval jsem to se svými rodiči, ale některé doktríny a dogmata jsem stále nechápal. Od střední školy začal můj vztah s Bohem postupně slábnout. V prvním ročníku vysoké školy jsem padl do velmi těžkého hříchu, v jehož zajetí jsem byl několik let. Věděl jsem, že mě to velmi vzdaluje od Boha. Velice mě to trápilo! Nenáviděl jsem za to sám sebe. Byl jsem otrokem. Měl jsem deprese, strach z toho, že půjdu do pekla nebo minimálně na pětset tisíc let do očistce. I v tomto stavu jsem se snažil komunikovat s Bohem a činit pokání. Také jsem velmi často chodil ke zpovědi. Postupem času jsem ale odcházel ze zpovědnice čím dál tím méně spokojený. Nemohl jsem se z toho dostat. Prosil jsem Boha, aby mě z toho vysvobodil. Modlil jsem se slovy: „Bože, vím, že jsem velký hříšník, ale já jím odmítám být, nechci hřešit. Vím, že za to zasluhuji trest a ten bude spravedlivý, ale přesto Tě prosím o milost. Dej mi sílu a pomoz mi z toho bahna ven. Věřím, že máš tu moc, a věřím, že u Tebe není nic nemožné.“ Měl jsem dostatečné duchovní vidění (nebo svědomí) na to, abych správně posoudil stav, v kterém jsem se nacházel - věděl jsem, že je se mnou zle, a že to, v čem se nacházím, je hřích. V té době jsem občas četl Bibli. Jednoho dne jsem pročítal Skutky 2. kapitolu o Letnicích a vylití Svatého Ducha na Ježíšovy učedníky. V tu chvíli se ve mně probudila touha po Letnicích. Jakmile jsem dočetl, zavřel jsem Bibli, pozvedl oči vzhůru a řekl jsem: „Bože, prosím tě o Letnice! To, co jsem teď četl, chci prožít! Věřím, že to, co se stalo před 2000 lety, můžeš zopakovat u mě i dnes.“ Toužil jsem to prožít. Tenkrát jsem také začal Boha upřímně prosit o seslání Svatého Ducha.

V roce 2006 jsem přišel s kamarádem na promítání filmu „Smrt, a co bude dál?“ Film mě velmi oslovil. Když dal John Osteen na konci filmu výzvu, abych se modlil spolu s ním tzv. „modlitbu spasení“, v duchu jsem se modlil. Po skončení filmu jsme se Škardovými mluvili o víře. Škardovi nás pozvali do shromáždění, které se konalo hned druhý den. Rozhodl jsem se přijít a byl jsem mile překvapen z všudypřítomné atmosféry pokoje a lásky a také z krásných dynamických chval oslavujících Ježíše Krista. Bylo vidět, že lidé jsou tam opravdu rádi, že jsou šťastní, že tam nejsou z donucení nebo z povinnosti či strachu. Vyzařoval z nich život, láska a radost - něco, co jsem dosud u nikoho neviděl. Když skončily chvály, začalo kázání. Bylo moudré, silné a úžasné až do chvíle, kdy začal olomoucký pastor Martin Mazúch při kázání poukazovat na některá nesmyslná dogmata, která vznikla v časech temné a krvavé historie římskokatolické církve, a která byla dokonce v rozporu s Božím slovem - Biblí. Také mluvil o tom, že žádný hříšník nevejde do Božího království, ale půjde do věčného zatracení, pokud se neobrátí. V tu chvíli jsem byl ve svém srdci usvědčován z hříchů a věděl jsem, že nejsem hoden Božího království. Působilo to na mě velmi silně. Bylo mi hrozně! Nechtěl jsem žít, ale nechtěl jsem ani zemřít, protože jsem nevěděl, co se mnou bude po smrti. Ještě před skončením shromáždění jsem odešel a pomalu jsem se vracel na koleje. V tom mě dohonila Lenka Škardová a dala mi CD s písničkami křesťanské skupiny Olivy, protože věděla, že se mi velmi líbí. Stáli jsme před prostory KS a hovořili o víře. Po skončení shromáždění Lenku vystřídal Martin Mazúch. Tehdy mi řekl větu, která změnila můj život od základů: „Kdo srdcem uvěří v Ježíše Krista a vyzná ho ústy, bude spasen.“ Hned mě napadlo: „Jak může být spasen takový hříšník jako jsem já?“ Martinova věta se pro mě ale stala velkou motivací. Začal jsem se zajímat, zda je to opravdu tak jednoduché, že skrze víru v Ježíše Krista jsem očištěn od všech svých vin a hříchů. Odpověď jsem začal hledat v Bibli. Chtěl jsem se dozvědět, jak to s tím spasením je. V Bibli jsem se skutečně dočetl, že jestliže přijmu Ježíše Krista jako svého Spasitele a Pána, budu spasen! Také jsem se dočetl, že spasení je dar Boží milosti, že si ho nemohu nijak zasloužit, ani svými skutky ani jinými snahami. Dočetl jsem se, že Bůh odpouští dokonale, protože Kristova oběť byla dokonalá! Jestliže poprosím Boha o odpuštění ve jménu Ježíše Krista a celým srdcem se odvrátím od svých hříchů, Bůh mně všechno zlé odpustí – vymaže můj dlužní úpis, očistí moje roucho a to zůstane zářivě bílé! Dočetl jsem se, že Ježíš vzal na sebe moje viny, moje hříchy, a můj trest! Každý hřích totiž musí být potrestán a odměnou za hřích je smrt! Děkuji Bohu Otci za to, že mě tak miloval, že poslal svého Syna, aby za mě, hříšníka, zemřel na kříži, a tak zaplatil svou nevinnou krví za všechna má provinění! Děkuji za to, že Ježíš Kristus vzal můj trest na sebe a daroval mi tak věčný život v Nebi spolu s Bohem! To ale neudělal jen pro mě, ale pro každého člověka. To je radostné poselství evangelia, které má moc zachránit člověka od věčného zatracení! I tebe chce Bůh očistit a zachránit skrze smírnou oběť Božího Syna Ježíše Krista. Máš šanci začít úplně znovu, od začátku, a s čistým štítem! Čtením listů apoštola Pavla ve mně stále více rostla víra v dokonalou Kristovu oběť a v dokonalé odpuštění. Během těchto dní jsem se znovuzrodil (J3,7). Cítil jsem obrovskou Boží lásku. Když jsem si uvědomil, že mě miluje samotný Bůh a že mám odpuštěné všechny své hříchy, zaplavila mě úžasná radost. Pamatuji si na jednu noc, během níž jsem zažil blažený pocit, který jsem ještě nikdy v životě necítil. Strach ze smrti odešel!!! Svědectví o spasení v mém srdci bylo tak silné, že by mi nevadilo, kdybych v ten okamžik zemřel - věděl jsem totiž, že bych šel k Bohu. Byl to tak zvláštní stav, že jsem ráno nevěděl, zda jsem spal nebo bděl. Přijal jsem odpuštění! Cítil jsem se svobodný a lehký a po dlouhé době jsem se dokázal od srdce zasmát. Následující dny jsem prožíval nepopsatelnou radost a pokoj. Toho si velice brzy všimlo i mé okolí. Asi po dvou týdnech jsem přijal křest Svatým Duchem a začal hovořit andělskými jazyky (jak se o tom píše v Bibli). Týden poté na letním táboře církve KS Milost jsem se nechal pokřtít ve vodě, abych potvrdil svoje rozhodnutí pro Ježíše Krista.

 

                                                                              Vojtěch Bartl

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Marek - Duch pravdy

Vojtěchu, myslím, že jste se na cestě ke Kristu dostal k něčemu, co není "nekatolické", ale je pro katolickou církev též zásadní. Součástí katolické nauky (dogmatiky) je to, že Boží láska se nám dává prostředictvím charismat, o kterých píšete. Je smutné, že pod tíhou osvícenského racionalismu byla mnohá charismata v životě katolické církve hozena přes palubu, což bylo v rozporu s její vlastní naukou a tradicí. Stal jste se tak obětí tohoto "osvícenského" vlivu, který trvá dodnes, a který deformuje život katolíků k nepoznání. Především se zapomnělo na to, že dogmata nejsou "lidskými ustanoveními", ale živou řečí Boží. Že jsou charismatem, podobně jako uzdravování, andělské jazyky atd. Tedy že jsou darem nesmírné Boží lásky. No a když onen zdroj dogmat popřeme, bude se jejich smysl zatemňovat a překrucovat. Nebudou chápána jako to, co člověka osvobozuje a pozdvyhuje do nebeského soužití s Bohem, ale jako to, co v posledku na cestě k Bohu překáží. Když tedy nezapomene na láskyplný Zdroj dogmat, pak se např. očistec musí vykládat v jiném smyslu, než vám zprostředkovala vaše babička nebo pravděpodobně zmíněný pastor. Proč musí některý člověk do očistce, i když mu byly zcela odpuštěny všechny hříchy? Základním smyslem očistce je OČIŠTĚNÍ. Hříchy (které byly zcela odpuštěny) v nás zanechaly jistá "narušení", která je třeba UZDRAVIT. Tímto narušením je zejména naše neschopnost dokonale milovat Boha. Nebo chcete hájit přesvědčení, že po vašem obrácení jste naprosto dokonalý ve své lásce k Bohu? Nebylo by to troufalé a pyšné? Jistěže i po našem obrácení je naše neschopnost dokonale milovat Boha důsledkem našich hříchů, tedy se po určité stránce jedná o trest. Ale s pekelným trestem to nemá absolutně nic společného. Neboť očistec je láskou uzdravující akcí milostivého Boha. A je založen na jistotě spasení. Jestli jsou tedy dogmata katolické církve pravdivá jakožto řeč Boží, pak bychom se do očistce měli přímo těšit, neboť v něm bude docházet k plnohodnotnému setkání s Bohem. Není to úžasné? Dogmata rozhodně nepopírají dokonalé odpuštění hříchů. Ale naopak o něm svědčí. Písmo a dogmata mají týž zdroj - Boha. Jen lidská ustanovení je štvou proti sobě. A to bolí. To je kříž, který pravověrní katolíci musí nést a snažit se tento rozkol pokorně napravovat. A vám přeji, aby vaše obrácení pokračovalo v duchu pravdy a plného společenství s Bohem.

Hanka - Re: Duch pravdy

Milý Marku,

psala jsem Vojtěchovi, jestli by chtěl reagovat na váš komentář, ale doposud se tak nestalo, tak odepisuji sama (jsem autorkou těchto stránek). Ponecháme teď stranou římskokatolickou církev, protože to by bylo asi na dlouho. Píšete o očistci, který nás má podle vás připravit na setkání s Bohem. Můžete mi napsat, kde se v Novém zákoně píše o něčem takovém jako je očistec? Vůbec nevím. Naopak, Ježíš jednomu z lotrů na kříži říká: „ještě dnes budeš se mnou v ráji.“ Jak to jde podle vás dohromady? Jestliže to řekl sám Boží Syn, tak to asi je pravda, nemyslíte? Měl ten lotr snad čas se na setkání s Bohem dokonale připravit? Určitě ne, protože zemřel krátce nato. Z toho tedy jasně vyplývá, že žádný očistec nepotřebujeme. Oběť Ježíše Krista je naprosto dostačující, protože je absolutně dokonalá. My lidé to samozřejmě nedokáže svým omezeným rozumem pochopit, ale máme tomu věřit. K oběti Ježíše Krista už se nedá nic přidat. Tvrdit někomu, že se musí ještě „dočistit“ v nějakém očistci, aby byl pro Boha přijatelný je podle mého názoru nejenom nesmyslné, ale i rouhavé. Jinými slovy tím říkáme – Kristova oběť na to nestačí. Jenže ona na to stačí, Marku. A protože jsme křesťané, tak tomu věříme. Srdečně vás zdravím! Hanka

Jiří - Re: Re: Duch pravdy

Přesně tak. Kristus na kříži prohlásisl: "Je dokonáno!" Katolíci i jiné mnohé církve si do své věrouky přimíchávají mnoho svého vlastního, co nemá biblický základ. Je nutno přiznat, že katolíci mají toho balastu asi nejvíce.

Jiří - Re: Re: Duch pravdy

Milá Hanko a ostatní,

zatímco evangelíci jsou toho názoru, že ve víře lze brát vážně jen to, co je doslova napsané v Bibli, my katolíci počítáme se skutečností, že pokud se víra žije, tak se také nutně dá domyslet. Samozřejmě nic z toho nesmí odporovat tomu, co je napsané v písmu svatém a tomu, co je předáváno v tradici církve. Katolíci se tedy opírají nejen o písmo ale i o tradici - ústní předávání víry. Koneckonců tato tradice je starší než samotné písmo. Vždyť dva evangelisté Marek a Lukáš nebyli přímými svědky Ježíšovy činnosti a přesto jeho o skutcích píší. Proč? Protože jim tyto poznatky byly předány ústy - tj. tradicí. Totéž můžeme říci o svatém Pavlovi. Tradice církve nám též pomáhá s výkladem písma svatého. Kde Vy jste odkázáni pouze na překladatelské dovednosti člověka, tam se my můžeme opřít i o to, co se v tradici katolické církve předává od jejího počátku až dodnes.

Jan 21, 25 (Český ekumenický překlad)
Je ještě mnoho jiného, co Ježíš učinil; kdyby se mělo všechno dopodrobna vypsat, myslím, že by celý svět neměl dost místa pro knihy o tom napsané.

K samotnému učení katolické církve o očistci viz. další příspěvek.

S pozdravem Jiří

Hanka - Re: Re: Re: Duch pravdy

Milý Jiří,

děkuji Vám za Vaše připomínky. Ovšem, dovoluji si hned v úvodu podotknout, že pojem ´tradice´ není totéž, co ústní předávání. Tradice je totiž souborem mnoha různých aspektů – nejenom ústního předávání, ale i obyčejů a nejrůznějších rituálů. Nějakou tradici má ve větší či menší míře asi každá církev, avšak musíme si dávat pozor, aby tradice nikdy nedominovala nad samotným poselstvím evangelia. Ze své vlastní zkušenosti musím, žel, dosvědčit, že neznám katolíka, jehož středobodem víry by byla čistá víra v Ježíše Krista. Ne že by úplně chyběla, ale často se ztrácí v pozadí mnohem dominantnějšího kultu – uctívání Marie a dalších svatých. To už není evangelium, které jsme přijali na počátku od Pána Ježíše Krista a apoštol Pavel před takovými jinými evangelii velice nekompromisně a důrazně varuje v listu Galatským 1, 6 – 9.

„Divím se, že se od toho, který vás povolal milostí Kristovou, tak rychle odvracíte k jinému evangeliu. Jiné evangelium ovšem není; jsou jen někteří lidé, kteří vás zneklidňují a chtějí evangelium Kristovo obrátit v pravý opak. Ale i kdybychom my nebo sám anděl z nebe přišel hlásat jiné evangelium než to, které jsme vám zvěstovali, budiž proklet! Jak jsem právě řekl, a znovu to opakuji: Jestliže vám někdo hlásá jiné evangelium než to, které jste přijali, budiž proklet!“

Z tohoto důvodu je velmi nežádoucí, aby nám tzv. tradice přerostla přes hlavu a zaplnila místo, které patří výhradně Kristu. Kde není hlavou Kristu nebo kde NESTAČÍ Kristus, tam je něco špatně. A je úplně jedno, jak dlouho je daná tradice udržovaná, jestli sto, tisíc nebo dva tisíce let. Ve všech obdobích lidských dějin byli lidé omylní, nevyjímaje dobu, ve které žil Pán Ježíš Kristus. Už do první církve vnikaly všelijaké bludy, které tam zasíval Boží nepřítel. A i z Písma víme, že dokonce i apoštolové se mezi sebou někdy hádali, protože se nemohli na určitých věcech shodnout, přičemž to byli lidé plně zmocněni Duchem svatým ke konání všelijakým mocných činů! Všimněte si, že i apoštol Pavel varuje slovy: „I kdybychom my nebo sám anděl z nebe“ hlásali něco jiného, nevěřte tomu. Tím připouští možnost, že i apoštolové by mohli za určitých okolností začít hlásat něco jiného – tedy, že jsou omylní! A právě toto plně vyvrací katolickou tradici, která nám říká opak – že totiž všichni svatí jsou neomylní. Navíc, v katolickém katechismu, který jsem si přečetla, je spousta věcí, které jsou v ostrém protikladu k tomu, co je v Písmu. Víte, já sama pocházím z katolického prostředí a už od malička jsme musela navštěvovat katolické mše. Byla jsem zpravena o mnoha věcech, které se smí a nesmí, samozřejmě i o Panně Marii, všelijakých pověrách, ale nikdy mi nikdo nic neřekl o Božím Synu. Jak je to možné? Jak je možné, že snad všichni členové rodiny měli u postele sošku Panny Marie, ke které se občas modlili, ale Pán Ježíš v jejich víře zcela chyběl? Mně byl Ježíš Kristus představen coby ´Ježíšek´ - bezmocné děťátko Panny Marie. A i dnes, když se bavím se známými, kteří jsou katolíky, tak se jejich život také točí téměř výhradně kolem Marie, všelijakých poutí, uctívání svatých a papeže. Jiří, vůbec Vás neznám a je možné, že Vaše víra vypadá jinak a skutečně stojí na Kristu, ale pokud se pohybujete v katolickém prostředí, tak Vám jistě neuniklo, že v některých katolických farnostech už tradice dávno převládla nad Božím Slovem. A nemohu s Vámi souhlasit ani v tom, že víra se dá domyslet. Chápu to jako vyvíjet na základě zkušeností nejrůznějších světců. Problém je, že zkušenosti má každý člověk trochu jiné a nic se nedá paušalizovat. To, že někdo nějakým způsobem něco prožil, ještě neznamená, že se z toho musí stát dogma. Jeden hlavní znak pravé víry máme jasně daný a toho se můžeme vždy a za všech okolností držet. A sice, že Boží Duch svědčí vždy o Kristu. O nikom jiném. . .


S pozdravem Hanka


Jiří - Re: Re: Re: Re: Duch pravdy

Milá Hanko,
ano tradicí mám na mysli, jak ústní podání Ježíšových slov, tak to, čeho se držela Církev hned po nanebevstoupení Páně. A jak jsem napsal, tato tradice musí být v souladu s Písmem.

Pokud katolická církev učí, že všichni svatí jsou neomylní, pak má pravdu. Svatý je ten, kdo už je v nebi. A pokud svatí v nebi konají nějaké skutky, tak pak jedině takové, které jsou k větší slávě a chvále Trojjediného Boha a to není špatně, to není omyl.

Co stojí v katolickém katechismu, je možná v protikladu k Písmu, tak jak ho vykládají protestanté, ale není v protikladu k Písmu, tak jak ho vykládá katolická církev. To je normální. Pověry můžete najít u věřících, třeba i katolíků, ale katechismus katolické církve je jich prost.

Já jsem byl ke katolické víře také veden od dětství. Bylo to v osmdesátých letech. První modlitba, kterou jsem se v předškolním věku naučil byla Andělíčku, můj strážníčku. Babička měla doma jednu sošku Panny Marii, doma jsme neměli žádnou. Už od počátku jsem byl v kostele konfrontovaný se smrtí Ježíše Krista na kříži a jako každé dítě jsem byl zvídavý a ptal jsem se. Nikdo přede mnou netajil to, že nás Pán vykoupil smrtí na kříži. Pamatuji, že mě to jako malého dojímalo. Když zhodnotím svůj život v katolické církvi, tak bylo během Mší Svatých jen velmi málo prostoru věnováno Matce Boží. Ona je po Bohu ta nejprvnější a přesto zeje mezi ni a Bohem obrovská, ba nekonečná propast.

To, že se v Katolické církvi hodně věcí točí okolo Panny Marii je dáno tím, že je Matkou Boží a my ji můžeme prosit o přímluvu. Podobné je to i u svatých. Že takové prosby docházejí vyslyšení viz. např. Lurdy, či Květy z Bra nebo uzdravení na přímluvu svatého Šarbela Machlúfa.

To, že se víra dá domyslet, se Vám Hanko snažím ukázat na tom jak pomocí úryvků z písma Církev poukazuje na očistec. Vždyť Pán Ježíš nemluví v Písmu vždy explicitně, ale i v podobenstvích. A mnohdy musíme zkoumat více úryvků z písma, abychom pochopili jiný. Výklady jednotlivých veršů – a tedy i názory na to, jak se máme v té které věci zachovat – je u různých teologů rozdílný.

S pozdravem Jiří

Hanka - Re: Re: Re: Re: Re: Duch pravdy

Zdravím Vás, Jiří. Omlouvám se za tu prodlevu, ale musela jsem teď řešit něco jiného a taky se přiznám, že jsem zvažovala, zda pokračovat v této debatě, která mi ve víru současných problémů, které hýbou nejenom naší společností, ale celým světem, nepřipadá příliš důležitá, obzvlášť když oba vidíme toho druhého jako oběť falešné nauky.

Ano, přesně tak. To je právě ta tragédie, Jiří, že pakliže církev katolická něco učí, tak to musí být pravda. Jistě, souhlasím, že skutečně svatí mohou být lidé až v nebi, avšak jako takoví už dění na Zemi nemohou v žádném případě ovlivňovat.

V katolické katechismu je mnoho věcí, které jsou přímo proti Písmu, a pokud si to katolíci vykládají jinak, tak jedině proto, že Písmo příliš neznají. Například nevidím důvod, proč prosit o přímluvu u jakýchsi svatých či Marie a nejít přímo ke zdroji spásy a pomoci – k Bohu. V Bibli je psáno, že naším přímluvcem je Duch svatý, který se za nás přimlouvá dnem i nocí nevyslovitelným lkáním. To je podle Vás málo? Nechce se mi to celé opisovat, tak si sám přečtěte Jan 16,7 – 15 a Římanům 8,26. A nyní mi tedy řekněte, k čemu potřebujeme přímluvy svatých?

A s těmi vyslyšenými modlitbami se musíme mít na velkém pozoru! Pokud jsou pronešeny v jiném jménu než ve jménu Kristovu, tak ani jejich naplnění není zárukou toho, že jsou skutečně od Boha. Vždyť víme, že sám satan se převléká za anděla světla a jeho služebníci za služebníky spravedlnosti – 2. Korintským 11,14. Nyní se možná děsíte toho, co Vám tady píšu, ale pokud Bibli čtete, pak víte, že vždy, když se nějakému Bohem vybranému muži zjevil Boží anděl a ten dotyčný například padl na zem a začal se mu klanět, tak anděl ho okamžitě napomenul, že to nesmí dělat, protože on sám je jenom Boží stvoření a posel. Veškerá čest i sláva patří Bohu Otci-Synu a Duchu svatému. Skuteční andělé i svatí si nikdy nepřáli být uctívaní, protože dobře věděli, že jim tato čest nenáleží. Tedy uctívání svatých je obyčejná modloslužba. Pokud si to Vy katolíci vysvětlujete jinak, tak jedině ke své vlastní škodě. V Jeremjáši 17,5 je dokonce psáno: "Proklet buď muž, který doufá v člověka. . . " a oproti tomu: "Požehnán buď muž, který doufá v Hospodina. . ." (17,7 a dále)

S těmi odlišnými výklady máte samozřejmě pravdu. Když se to tak vezme, tak si v podstatě každou větu z Bible vytrženou z kontextu může každý vyložit tak, jak se mu to hodí. Proto potřebujeme toho Přímluvce, o kterém mluvil Pán Ježíš, abychom Písmu mohli dobře rozumět. Hledáme-li jiné přímluvce, pak je jasné, že Písmu neporozumíme. Navíc, vše, co Pán Ježíš říkal, není potřeba nějak složitě vykládat. Tomu základnímu rozumí i malé dítě, a pokud skutečně a upřímně žijeme s Bohem, pak nám objasní i to ostatní, tak jak píše apoštol Pavel v listu Filipským 3,15 a 16: „Kdo je dokonalý, ať smýšlí jako my; a jestliže v něčem smýšlíte jinak, i to vám Bůh objasní. Jen k čemu jsme již dospěli, toho se držme.“

Tedy Bůh sám skrze Ducha svatého dává objasnění a mnohdy i správný výklad některých sporných biblických pasáží. A to, že jim někdo nerozumí nebo si je vykládá špatně, může být způsobeno například tím, že k tomu ještě s Boží pomocí nedospěl, ale přesto se ujímá výkladu, který je, žel, špatný nebo nepřesný. Proto je asi tolik různých výkladů, přestože většina protestantských výkladů je vesměs stejná nebo se odlišují v nepodstatných věcech, ale myslím si, že tomu základnímu rozumíme všichni stejně. Jednou s úžasných Božích vlastností je například i to, že Bůh chce být člověku srozumitelný a ze své milosti se k nám sklání. Neznamená to, že Bůh nemá žádná tajemství, ale co jde, tak nám zjevuje, abychom nemuseli tápat a hledat u těch druhých. . .

Jiří - Re: Re: Duch pravdy - očistec

Očistec část první

Milá Hanko a ostatní:

V Bibli slovo očistec skutečně nenajdeme, ale na několika místech se o něm nepřímo pojednává:

2 Makabejská 12,45 (Český ekumenický překlad)
On však byl přesvědčen, že těm, >kdo zemřeli ve zbožnosti< je připravena nejkrásnější odměna. To je vznešená a zbožná myšlenka – proto dal přinést smírčí oběti za mrtvé, >aby jim byly odpuštěny hříchy<.

Matouš 5,25-26 (Český ekumenický překlad)
Dohodni se se svým protivníkem včas, dokud jsi s ním na cestě k soudu, aby tě neodevzdal soudci a soudce žalářníkovi, a byl bys uvržen do vězení. Amen, pravím ti, že >odtud nevyjdeš, dokud nezaplatíš do posledního haléře<.

Matouš 12,31-32 (Český ekumenický překlad)
Proto vám pravím, že každý hřích i rouhání bude lidem odpuštěno, ale rouhání proti Duchu svatému nebude odpuštěno. I tomu, kdo by řekl slovo proti Synu člověka, bude odpuštěno; ale kdo by řekl slovo proti Duchu svatému, tomu nebude odpuštěno >v tomto věku ani v budoucím.<

Zde samotný Pán Ježíš mluví o odpuštění v budoucím věku. Komu je potřeba odpouštět v nebi? Vždyť na jiném místě písma stojí: "A nevstoupí tam nic nesvatého ani ten, kdo se rouhá a lže, nýbrž jen ti, kdo jsou zapsáni v Beránkově knize života." (Zjevení Janovo 21,27, Český ekumenický překlad)

(pokračování...)

Hanka - Re: Re: Re: Duch pravdy - očistec

Jiří, dívala jsem se na tu 2. Makabejskou, která mimo jiné patří mezi deuterokanonické knihy a mohu Vám k tomu napsat pouze tolik, že k těmto událostem došlo PŘED obětí Ježíše Krista. Tedy budiž, avšak v době Nového zákona platí jiná pravidla pro spasení než v době Starého zákona. Ale to jistě dobře víte, že v době Starého zákona přicházely duše mrtvých do šeólu (podsvětí), protože nebe nám zpřístupnil teprve až Boží Syn Ježíš Kristus svojí obětí na kříži.

V Matoušovi 5,25 vůbec nic nenasvědčuje tomu, že by se mohlo jednat o nějaký jiný soud než lidský. Pro jistotu jsem se utvrdila náhledem do Studijní Bible s výkladovými poznámkami a do Biblického komentáře k Novému zákonu – i tam je to vysvětlováno jako výstraha před čistě lidskými soudy, které by mohl žalobce prohrát, proto se mu doporučuje dát si raději vše do pořádku, aby k podobným soudům nemuselo vůbec dojít. Navíc, přistupujeme-li k Bohu v modlitbách, měli bychom mít vztahy s bližními v pořádku, aby Bůh naši modlitbu mohl vyslyšet. Totiž naše špatné vztahy s bližními jsou mnohdy hlavním důvodem, proč naše modlitby nejsou vyslyšeny.

Co se týče Matouše 12,31 – 32, tak ani tam nevidím náznak na podporu myšlenky očistce. Když Ježíš říká „v tomto věku“, myslí tím jistě dobu milosti, která stále trvá, ale tím budoucím věkem má zřejmě na mysli Tisícileté království. Víme také, že před i po Tisíciletém království budou probíhat Boží soudy nad lidstvem. Před tisíciletým královstvím to bude soud, na základě kterého budou vybráni ti, kteří budou moci vstoupit a po Tisíciletém království už to bude ten konečný Boží soud. V nebi pochopitelně potřeba odpouštět už nebude. Avšak historie lidstva (počítáme-li ono Tisícileté království) bude ještě dlouhá. Doba milosti se nezadržitelně blíží ke svému konci, pak bude následovat doba soužení a právě po ní onen budoucí věk.




Jiří - Re: Re: Re: Re: Duch pravdy - očistec

Milá Hanko

Ad: Matouš 12,31-32 (Český ekumenický překlad)
Kristus na kříží říká lotrovi. Ještě dnes budeš se mnou v ráji. Co se stalo s druhým lotrem nebo jinými zločinci? Podle evangelíků jsou dvě možnosti. Buď šli také do nebe nebo do pekla (podle Vás další třetí možnost není). Ti, kteří jsou v nebi už odpuštění nepotřebují. Proč by měl jít do pekla ten, komu by v budoucím čase mělo být odpuštěno? Bůh je přeci spravedlivý.

Ad Matouš 5,25-26 (Český ekumenický překlad)
„Amen, pravím ti, že odtud nevyjdeš, dokud nezaplatíš do posledního haléře.“
Pán Ježíš nezaručuje, že každá nespravedlnost bude po zásluze potrestaná světskou mocí a to se 100% důsledností lidí a justice. Kdyby tomu tak bylo museli bychom to vidět kolem sebe. Ale dobře víme, jak justice a spravedlnost dnes i v dobách Pána Ježíše fungovala. Pán Ježíš mluví přeneseně o jiné spravedlnosti. O spravedlnosti před jeho soudní stolicí.

Ad 2 Makabejská 12,45 (Český ekumenický překlad)
Tento úryvek z Písma uvádím proto, že zmiňuje potřebu modlitby za zemřelé.
Co se týče Deuterokanonických knih: Kde je v Písmu napsáno, že v Bibli mají být ty a ty konkrétní knihy? Je to tradice, které se drží evangelíci? Nebo je to konání Ducha Svatého, který osvítil až Luthera, ale neosvítil apoštoly? Pán Ježíš volá po jednotě (Jan 17,21, Flp 2,2) a slibuje, že Církev neopustí (Mt 28,20), ale hned z kraje by nechal Církev žít 15 století v bludech, aby tyto bludy až počátkem novověku jen z části zahladil velkým církevním rozkolem a hroznými náboženskými válkami. (Je přeci diametrální rozdíl mezi tím, co učí církev katolická, tím co učil Hus nebo Luther a tím co učí dnešní protestanské církve.). Proč například Luther vyřadil Jakubovu epištolu z Bible?
S pozdravem, Jiří

Jiří - Re: Re: Duch pravdy - očistec 2

Očistec část 2

V článku nad komentáři se píše: "Jestliže poprosím Boha o odpuštění ve jménu Ježíše Krista a celým srdcem se odvrátím od svých hříchů, Bůh mně všechno zlé odpustí – vymaže můj dlužní úpis, očistí moje roucho a to zůstane zářivě bílé!"
Podle evangelíků tedy >dva pokřtění lidé< - zbožný pastor i hrozný zločinec (třeba masový vrah) - kteří na smrtelné posteli prosí ve jménu Pána Ježíše o odpouštění a z celého srdce se odvrací od svých hříchů - ihned po smrti vejdou do blaženosti věčného života. Oba budou odměněni stejně za svůj život. Bez ohledu nato, že zbožný pastor celý život konal jen dobro, ale zločinec celý život tomu pastorovi a jeho rodině hrozně ubližoval a zanechal za sebou spoustu zla i nenávisti. Jak se toto pojí se spravedlností?

Katolíci věří, že Bůh je spravedlivý.
Je více stupňů lítosti. Příklad: někdo něco ukradne. Může litovat svého skutku jen proto, že okradenému způsobil smutek a škodu. Může litovat svého hříchu i proto, že se bojí že se nedostane do nebe. A konečně proto, že tím urazil Pána Ježíše, který miluje hříšníka, ale nenávidí hřích. Třetí lítost je nejdokonalejší a otevírá nebe.
Lítost nemusí být vždy stejná, ať už podle stupně naší lásky k Bohu, tak podle momentální dispozice kajícníka. Lítost bude ale jiná i u dvou různých hříchů. Je přece rozdíl, když někdo ukradne z tašky dva rohlíky, nebo když ukradne drahý notebook. Jenže lidé nevidí, jak Bůh nahlíží na naše hříchy, jak je soudí. A dále nevíme, jaké následky mají naše hříchy. Jestli třeba ty dva rohlíky nebyly pro někoho, kdo bez nich umřel hlady. Tudíž naše lítost může být dostatečná v našich očích, ale v očích Božích nikoli...
S lítostí je spojené i předsevzetí a snaha napravit hříšné chování. Či si ukradenou věc můžeme nechat a stačí jen litovat svého hříchu? Nikoli. Správně musíme to, co jsme ukradli vrátit, škody nahradit, omluvit se. Ale snaží se všichni hříšníci zahladit svojí nepravost s maximální pečlivostí? A když ne, jaká je vlastně jejich lítost?
A co když už není možné zlo odčinit? Poškozený třeba už nežije. Nebo nemáme prostředky. Jak splatíme svojí škodu? Můžeme se radovat v nebi, když nám Bůh odpustil, ale po zemi chodí spousta plačících, kterým jsme ublížili?

A konečně
Co znamená u evangelíků "z celého srdce se odvrátit od hříchu"? Když např. zlému šéfovi řekneme do očí, co si o něm nehezkého myslíme, ale pak toho litujeme. Skutečně od té chvíle v nás nezůstává ani kousek nevraživosti, antipatií? Skutečně hledíme od toho okamžiku na svého zlého šéfa jako na svého bratra, kterého milujeme, protože se z celého srdce odvracíme od hříchu nelásky (máme přeci milovat své nepřátele)?
Katolická církev to vidí takto:
Po odpuštěných hříších v nás zůstávají: nejen špatné vzpomínky na naše selhání, ale také poškozené mezilidské vztahy i zraněná důvěra vůči sobě. A když se sami sebe zeptáme, jak bychom se s těmito zbytky svých lží, tužeb po pomstě, nepoctivostí a nevraživostí cítili postaveni tváří v tvář absolutní lásce, kterou je Bůh asi si odpovíme, že velmi zle. Proto očištění od zbytků zla, od toho, co naši bytost, stvořenou k obrazu a podobenství Božímu hyzdí, můžeme také chápat jako naši vlastní potřebu.

S pozdravem Jiří

Hanka - Re: Re: Re: Duch pravdy - očistec 2

Víte, Jiří, to je právě podstata Boží milosti, která je nezasloužená. Copak nevíte, že v nebi budou první poslední a poslední první? Nám lidem se něco takového jeví jako nespravedlivé, ale Bůh k nám právě ze své nekonečné milosti není a ani nemůže být spravedlivý. Mně samozřejmě nenáleží posuzovat, kdo na tom před Bohem bude lépe – zda zbožný pastor (otázkou je, zda je opravdu tak zbožný) či zločinec, který možná vyrůstal v poměrech tak strašných, že kdyby onen zbožný pastor vyrůstal ve stejných, tak by byl možná ještě horším zločincem. Možná. . . ale komu náleží posuzovat dva naprosto rozdílné lidské osudy, o kterých ve skutečnosti nevíme vůbec nic? Víme pouze to, co si myslíme, že víme. Ale Bůh ví VŠECHNO, proto jedině On může rozhodnout správně. Proto se v podobných případech svých vlastních názorů raději dopředu vzdávám, protože k tomu, abych mohla něco posuzovat, toho vím příliš málo.

Nebe zkrátka není o zásluhách. A abychom si tuto skutečnost uvědomili, tak Bůh sám dopouští do života každého křesťana nejrůznější zkoušky, v nichž ne vždy obstojíme se ctí. A právě v takových chvílích si máme uvědomit, že to není o nás a o tom, co my dokážeme, ale je to opět a pouze o Kristu a o tom, co dokázal On. Tudíž spoléhat se na nějaké své vlastní zásluhy je velmi nebezpečné, protože to akorát vede k pýše a k ještě většímu posuzování a odsuzování druhých.

A není to vůbec o tom, čemu věří katolíci nebo protestanti. Koho to také zajímá, že? Je to o tom, co řekl sám Pán Ježíš krátce před svou smrtí na kříži lotrovi vedle něho: „Amen, pravím ti, dnes budeš se mnou v ráji.“ (Lukáš 23,43) Takže znovu opakuji – není to o zásluhách. Sám Pán Ježíš takto rozhodl. Chcete Mu to, Jiří, vyvracet? Protože podle Vás to bylo jistě nespravedlivé rozhodnutí. . .

Hanka - Re: Re: Re: Re: Duch pravdy - očistec 2

A stejné je to i s tzv. stupni lítosti, které vymyslel kdo? K čemu je pro Boha takové dělení, když On sám vidí do srdce člověka nejlépe? Vždyť my ještě nemáme ani slovo na jazyku a On už ví všechno. Tohle Vaše dělení je pouze pro lidi, kteří chtějí sami rozhodovat o tom, kdo si spasení zaslouží a kdo ho naopak není hoden. Bůh sám dobře ví, proč jednáme tak jak jednáme. Co nás k tomu vede a zda bychom za jiných okolností jednali jinak. Tím my se vůbec nemusíme zabývat – u druhých. A vůbec, Jiří, připadá mi, že ve Vaší víře se vše točí kolem skutků a skoro nic kolem Spasitele. Přitom tak trochu zapomínáte, že jediné, na čem záleží je, jaký s Ním máte vztah. Pokud začnete skutečně žít s Kristem, tak Vám všechny tyto věci přestanou dělat těžkou hlavu, protože pochopíte, že o tom to není.

Ptáte se, jak splatíme svoji škodu? Copak tohle je křesťanství? Nevíte snad, že VŠECHNO už bylo zaplacené? Ne, to neznamená, že nemusíme nic odčinit a ničeho litovat. To znamená, že máme udělat, co je v našich silách s vírou, že zbytek udělá náš Spasitel. Jde především o stav a postoj našeho srdce, nikoli o stav naší peněženky nebo fyzickou zdatnost.

A radost v nebi také nebude z nás. Nebude to stav, kterého bychom docílili na základě toho, že my jsme ti skvělí, kteří si to všechno řádně a poctivě odpracovali a nyní jsou na zaslouženém odpočinku. To vůbec ne. V Bibli je, že Bůh sám setře každou slzu s očí. Opět to bude Boží dílo, že se budeme moci radovat, přestože zde na Zemi jsme tolik zápasů prohráli a udělali tolik špatných rozhodnutí.

Jiří, Bůh ví, že jsme jen omezení lidé, kteří mají omezené možnosti, protože žijí ve světě, který je ovládán zlem. Ale On se nedívá pouze na naše výsledky, ale především na naše dispozice, indispozice, vlastnosti vrozené, získané, záměry našeho srdce a všechny ty zajeté koleje, ze kterých nemáme sílu se sami vymanit. On posuzuje každého individuálně, ne podle nějakých grafů nebo tabulek. Proto jednou budeme velmi překvapeni o výsledku Jeho rozhodnutí. Bůh rozhoduje VŽDY správně a nikomu nestraní, protože o každém z nás ví VŠECHNO. A vzhledem k tomu, že o nás ví všechno, tak není třeba, aby existovalo něco jako očistec. Očistec je opět něco navíc. Je to urážka oběti Pána Ježíše Krista, která najednou nestačí na spasení. Proč? Protože někomu připadá nespravedlivé, že by mohl hříšník, který se celý život dostatečně nesnažil, přijít do nebe a tam pobývat vedle někoho velmi ctěného, kdo má zásluh na rozdávání? To jsou lidské soudy a lidská měřítka. Pokud potřebujete očištění od zbytků zla, tak je to pouze důkazem toho, že neznáte Spasitele, jehož oběť byla tak dokonalá, že nezůstaly žádné zbytky. Možná ve Vašich očích ano (což je jistě dobře), ale ne v Božích očích. Kristova oběť je dokonalá, a pokud tomu nevěříte, tak Vám žádný očistec nepomůže. Vždyť ani neexistuje – je totiž úplně zbytečný. . .

Milý Jiří, moc Vás prosím, přečtěte si podobenství o dělnících na vinici (Matouš 20,1 -16) Tam najdete odpověď na všechno.

S přáním pokojného dne

Hanka


Jiří - Re: Re: Re: Re: Re: Duch pravdy - očistec 2

Milá Hanko,
právě proto, že Bůh vidí do duše lidí, tak přesně ví, jaká lítost po vykonaném hříchu v každém z nás je. Zda litujeme jen kvůli sobě, nebo ze strachu před trestem či proto, že jsme někomu ublížili. Vidí její ryzost. Možná právě proto, že jsou na světě lidé jako Vy, tací kteří zastávají názor, že je jen jeden druh lítosti, církevní učitelé rozebírají, pro poučení věřících, lítost hlouběji.
Nemám rád příklady, ale jeden uvedu: Kdyby Vám např. v házené protihráčka přivodila ošklivé zranění a po čase by Vám řekla, že se Vám po zápase veřejně omluvila jen proto, že litovala toho, co v očích veřejnosti vypadalo ošklivě, tak by Vás to určitě moc nepotěšilo. Není lítost jako lítost a myslím si, že je to pochopitelné.

Bohužel mám Hanko dojem, že byste si měla můj příspěvek (Očistec část 2) přečíst ještě jednou a tentokrát pozorně. Nejsou to věty primárně o skutcích a o nahrazování škod, ale o Boží spravedlnosti a o milosrdenství, které se spolu odráží v učení katolické církve o očistci. Např. náhradu škody, kterou uvádím jako projev opravdové lítosti a zadostiučinění, zaměňujete za zahlazení našich hříchů Kristovou obětí na kříži. A když mluvím o radosti v nebi, vůbec nemluvím o radosti z nás samých.
Předtím byste si ale měla přečíst Matouše 25,31-46 a Jakubovu epištolu. (J.A. Komenský a Jednota Bratrská označovala deuterokanonické knihy jako užitečné ke čtení. Budiž Vám to k povzbuzení ve čtení). Já jsem si Vaše doporučení vzal k srdci. A studoval jsem i ze starých knih.

V naší diskuzi vycházím z toho, co píše váš bratr ve víře – Vojtěch (Bartl) „Jestliže poprosím Boha o odpuštění ve jménu Ježíše Krista a celým srdcem se odvrátím od svých hříchů, Bůh mně všechno zlé odpustí – vymaže můj dlužní úpis, očistí moje roucho a to zůstane zářivě bílé!“
Pokud lítost nad hříchy není pro evangelíky ke spáse potřebná a stačí Vám víra, tak mi to Hanko napište. Ušetříme si mnoho času. Já Vás nechci nutit, abyste se mnou souhlasila, jen předkládám protiargumenty. Pokud je ale naopak opravdová lítost pro evangelíky potřebná, pak je jistě dobré vědět (když jde o spásu), že jsou v ní velké rozdíly. Pokud je podmínkou odpuštění hříchu, a tedy spásy, odvrácení se celým srdcem od hříchu, znamená to důsledné vyvarování se všech spáchaných hříchů a zahlazení stop po nich nejen před lidmi, ale, a to je podstatné, ad integrum i ve svém srdci. A to je mnohdy nejtěžší.

S pozdravem Jiří

Hanka - Re: Re: Re: Re: Re: Re: Duch pravdy - očistec 2

Milý Jiří, já nezastávám názor, že existuje jenom jeden druh lítosti, ale odmítám se v tom pitvat, protože něco takového mně vůbec nenáleží. Víme přece, že před Bohem budeme stát každý sám za sebe a půjde pouze o to, jak jsme to dělali my. Tedy, proč pořád zkoumat ty druhé, když o nich nevíme nic? Mnohdy nejsme ani schopni domyslet následky svých neuvážených činů, protože jsme až příliš nezralí, ale to přece neznamená, že Bůh nad námi v takové chvíli láme hůl. Existuje spousta lidí, kterým trvá celý život, než pochopí, že někomu ublížili nebo že něco udělali špatně, ale i pro takové existuje nabídka Boží milosti, pokud se jí chopí. Samozřejmě, že pro takové, kteří se rouhají ještě v okamžiku své smrti, podobně jako druhý lotr na kříži, už žádná milost neexistuje.

Ale kdo z nás má právo posuzovat, jestli ten, který se obrátí a činí pokání až na prahu svého života si zaslouží spasení méně, než ten, který poctivě pracoval na Boží vinici celé roky? Minule jsem Vám přece dávala odkaz na to, jak Majitel vinice odměňuje své dělníky. Odměňuje je jak sám uzná za vhodné, tudíž nám odpadají starosti podobného typu.

Proč si Vy katolíci všichni myslíte, že protestanté neznají list Jakubův, když Bibli máme všichni stejnou? Samozřejmě, že ho známe a velmi dobře, pokud mám mluvit sama za sebe: „Ukaž mi tu svoji víru bez skutků a já ti ukážu svou víru na skutcích. Ty věříš, že je jen jeden Bůh. To je správné. I démoni tomu věří, ale hrozí se toho. Neuznáš, ty nechápavý člověče, že víra bez skutků není k ničemu?“ (List Jakubův 2,18 – 20) To je přece to samé jako říkal Pán Ježíš v Matoušovi 7, 21 – 23: „Ne každý, kdo mi říká ´Pane, Pane´, vejde do království nebeského; ale ten, kdo činí vůli mého Otce v nebesích. . . .“ To jsem Vám ale psala už minule, Jiří. Že totiž skutečná víra se musí projevit skutky, které jsou jejím (dalo by se říct) vedlejším produktem. „Dobrý strom poznáš po ovoci. . . Což sklízejí z trní hrozny nebo z bodláčí fíky?. . . Dobrý strom nemůže nést špatné ovoce a špatný strom nemůže nést dobré ovoce.“ Je to přece tak prosté. Pokud tvrdím, že jsem křesťan, tak by to na mně mělo být vidět, a pokud ne, tak je něco špatně. Jenže to dobré, co produkujeme, by mělo být přirozeným následkem naší víry. Rozhodně by to nemělo být tak, že se budu snažit konat dobré skutky jenom proto, abych si něco zasloužila. Pořád platí, že nebe si nemůže nikdo zasloužit nebo odpracovat. To je věc, na které se prostě neshodneme.

A rozdělení na ovce a kozly z Matouše 25 znám pochopitelně také. I zde platí to samé – naše skutky jsou pouze odrazem a produktem naší víry - jsou plody, odrážejícími kvalitu stromu, který je nese. Strom, který nenese ovoce, bude vyťat a vhozen do ohně. Není na to vůbec nic, co by protestantská věrouka nesnesla. Naopak!

Milý Jiří, k tomu, aby člověk mohl činit skutečné pokání, je potřeba úplně změnit pohled na sebe sama a vidět se Božíma očima. Toho ale nejsme schopni ze svých vlastních sil, to není nic, čeho bychom mohli dosáhnout svou vlastní vůlí. Pokud jste někdy něco takového zažil a já věřím, že ano, pak se mnou budete souhlasit, že k pokání nás přivádí sám Bůh. Člověk si najednou uvědomí věci, které doposud vůbec neviděl. Už se nedívá na druhé a na to, jak mu kdo ublížil, ale vidí především vlastní vinu, ubohost a bídu. Teprve v takovém okamžiku si uvědomí, že před svatým Bohem nemůže obstát a má ve svém srdci touhu po smíření s Bohem i lidmi. Samozřejmě, že pokud někomu něco dluží nebo dokonce odcizil, pak to bude veden dát do pořádku. Podobně jako bude veden k urovnání pokažených vztahů a pod. Ale proč Vy pořád máte takové nutkání rozebírat, co je pravé pokání a co není? Nebo jaký druh lítosti je pravý a jaký nepravý? Vůbec tomu nerozumím. Vždyť jediné, co by Vás mělo zajímat, je, jak jste na tom před Bohem Vy sám. To ostatní můžete klidně nechat na Něm.

Přeji Vám vše dobré! Hanka

Jiří - Re: Re: Re: Re: Duch pravdy - očistec 2

Milá Hanko,
když uvádím tyto příklady dvou lidí, tam tím myslím skutečně zbožného pastora a skutečně do morku zkaženého zločince, který lituje svých hrozných skutků až v poslední moment na smrtelné posteli a nemá možnost jich nijak odčinit.

V podobenství, které uvádíte (Matoušův verš 20,16), učí Pán Ježíš, že věčná odměna nezáleží pouze na přičinění člověka ani na době, kterou působíme ve službě Boží, ale též (a ponejprv) na Milosti Boží. Bůh nezavrhuje na „tržišti světa“ nikoho, nikomu nebrání ve víře v Sebe, ani těm, co k němu přicházejí jako poslední – na sklonku svého života - čili před smrtí. Všem nabízí >spravedlivě< stejnou odměnu - každému člověku dává Bůh >spravedlivě< stejnou šanci dosáhnout nebe. Je logické, že první dosáhnout nebe ti, co přijali Krista před smrtí. Jan Evangelista dosáhl nebe později než lotr na kříži, přestože uvěřil v Krista dříve.

Dále ale tvrdíte, že nebe není o zásluhách:
U Matouše v 25. kapitole stojí: »Odejděte ode mne, zlořečení, do ohně věčného, který je připraven ďáblu a jeho andělům; protože jsem hladověl, a nedali jste mi najíst, žíznil jsem, a nedali jste mi napít, pocestný jsem byl, a nepřijali jste mě; byl jsem nemocný, v žaláři, a nenavštívili jste mě.« Nevyplývá z toho, že dobré skutky jsou nám přísně uloženy, protože samo jejich zanedbávání je dostatečným důvodem k odsouzení duše do věčného ohně?
Svatý Pavel přirovnává dosažení věčné spásy k závodu (1 Kor 9,24). K dosáhnutí věčné spásy (vítězství) nestačí vstoupil do církve (na závodiště). Člověk musí být pohotový k odříkání musí zachovávat zdrženlivost, aby dosáhl nebe.

Když Hanko uvádíte lotra na kříži, tak by jste ale měla dodat, že on uvěřil v Krista, v jeho království a uznává své chyby. Tedy je očištěn křtem touhy a zároveň lituje svých hříchů a přijímá >spravedlivé< potrestání za ně – hroznou smrt na kříži.

S Pozdravem Jiří

Hanka - Re: Re: Re: Re: Re: Duch pravdy - očistec 2

Pochopitelně, že křesťan po svém obrácení nemůže žít stejně jako před obrácením. Jeho život se musí změnit jednoduše proto, že vírou v Krista přijímáme Ducha svatého a Ten na nás působí, vyučuje nás, usvědčuje a vede k hlubšímu vztahu s Pánem, což se vylučuje s hříšným způsobem života. Pokud někdo žije bezbožně, je to důkazem toho, že Ducha svatého nemá a kdo nemá Ducha Kristova, ten není Jeho. O tom jsem nepsala jednoduše proto, že je to přece jasné a kupodivu nejenom nám křesťanům, ale i nevěřícím lidem, kteří většinou právě z tohoto důvodu odmítají uvěřit. Život víry je namáhavý běh, jak píše apoštol Pavel, o tom není pochyb a každý to moc dobře ví.

Proč bych měla dodávat, že lotr na kříži uznává své chyby, když to z textu jasně vyplývá? Jste přece křesťan, proto předpokládám, že to znáte a víte o co jde. Ale co se týče toho trestu, tak ten dostal už předtím než své pokání činil. To byl lidský trest, nikoli Boží. Problém je možná v tom, Jiří, že si Boha často pleteme se sebou samými. Jenže Bůh s každým člověkem jedná individuálně, proto bychom se měli zbavit této lidské touhy Ho nějak zaškatulkovat. Toto škatulkování všeho a všech z nás křesťanů dělá akorát zahořklé „poslušné“ bratříčky těch méně poslušných, kteří si podle nás nezaslouží to, co my. A když pak vidíme, že se věci neodehrávají podle našeho scénáře, mohlo by se stát, že naše víra selže. Více zde:

https://kzamysleni.estranky.cz/clanky/vzorny-bratr-odpadlika.html



Bára - díky za svědectví

Děkuji za krásné svědectví! To je tak hřejivé si něco takového přečíst... Děkuji Ježíši, že jsi něco takového mohl napsat, můj bráško:) (dovoluji si tykat, máme jednoho Tatínka). Buď požehnaný!

P.S.: Zvu tě na své stránky o Bohu: www.moje-inspirace.cz